Lidský úděl 6.: Naleziště
Ningen no jôken III
The Human Condition III: A Soldier's Prayer
Obsahy(1)
Režisér Masaki Kobayashi nabízí divákovi monumentální válečnou fresku, která začíná v roce 1933 vpádem japonských vojsk do Číny a končí zajetím hlavního hrdiny po porážce Japonců sověty v Mandžusku. Hlavní hrdina Kaji (Tatsuja Nakadai) se neustále snaží povznést nad zkorumpovaný systém, ale zjišťuje, že jeho morálka je na překážku... (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (26)
Pro mne zklamání. Film jsem viděl poprvé až teď, a to je, myslím, hlavní důvod. Přes zajímavé prostředí, zajímavou historickou epochu a slušné herce, je na tom znát těch více jak padesát let stáří. Vyprávění se neskutečně vleče, zaspíte-li, bez problémů se znovu chytnete. Reemake s poloviční stopáží - to by muselo být něco. ()
Vrchol Kobajašiho válečné epopeje. Hodnocení jsem si nechával až po zhlédnutí všech částí, protože jde koneckonců o jeden celek (filmy na sebe navazují a nejedná se o pouhá pokračování). Hned na začátek musím napsat, že jsem byl zcela zaskočen kvalitou Kobajašiho režie, která naprosto pohřbila v prach americkou produkci válečných filmů z šedesátých let. Toto srovnání je na místě, protože Kobajaši se nebojí rozmáchnout do šíře diváckého velkofilmu. Ale tam, kde američtí tvůrci často končí, jde Kobajaši mnohem dál a nabídne divákovi monumentální devítihodinovou válečnou fresku s precizně vykreslenými filmovými detaily a postavami jednotlivých vojáků či obyvatel Mandžutska, které na své odyseovské pouti za svojí ženou Mičiko hlavní hrdina Kedži potkává. Je třeba zmínit zcela výjimečnou kameru, která na sebe v některých případech zcela strhává pozornost a vy jen se zatajeným dechem sledujete záběry, které je někdy vskutku těžké dostat z hlavy (navíc mnohdy podkreslené poměrně sugestivní hudbou). V závěru filmu také dochází k určitému rozuzlení, co se týká ideového směřování filmu - totiž Kedžiho sympatizování s komunismem. A nutno podotknout, že je to rozuzlení velice hořké - koneckonců jako samotný Kedžiho příběh, ve kterém se odráží osud celého válečného Japonska. ()
Myslím si, že sa jedná o veľmi pekné zakončenie Kobajašiho trilógie. Postupne rozpracovaná zápletka je neustále menená dejovými odbočkami a zvratmi. Nejde tu o nejaký ústredný motív, pretože snaha prežiť sa tu strieda zo snahou dostať sa späť k Micuko. Tiež sa ale prejavuje Kajiho zmysel pre spravodlivosť a kvôli vojnovému, alebo výcvikovému ošiaľu sa častokrát stretáva s postavami, kde jeho túžbu nahrádza vysoko postavený morálny kódex. Kaji je sprievodcom celou touto epopejou. Od prvého strachu z vojny, cez výcvikový tábor, kde má vysoké postavenie až po výcvikový tábor, kde je rekrut a postupne naberá na hodnostiach až po vojenské ťaženie, bitku a stratu samého seba v zabíjaný iných až po útek, hladovanie, zajatie a smrť. Idea je zobraziť ľudskú hlúposť a na čom sa lepšie zobrazí ako na hlúposti vojny. Hoci tento žáner neobľubujem Kobajašiho poňatie ma veľmi bavilo. Posledný diel dokazuje, že sa jedná o prepracovaný príbeh aký nemá obdoby. Je multilingvistický, plný krásnych záberov a rôznorodých prostredí a kraľuje mu perfektný Tacuja Nakadai. ()
Ningen no džoken ve mně po poslední části zanechalo velice rozporuplný dojem. Na jednu stranu musím smeknout před monumentálním rozsahem celku, na druhou stranu nemohu zakrýt rozpaky, které ve mně určité prvky zanechaly. Ale hezky popořadě. V první řadě je třeba zmínit, že přímo s válkou se divák setká až na konci druhého filmu, do té doby válka tvoří jen šum odehrávajícím se kdesi za rohem, který život hrdinů zasahuje pouze nepřímo skrze rozkazy dostávané odkudsi shora. První dva filmy se orientují na jiné aspekty válečných útrap, jednak na nelidské zacházení s válečnými vězni zneužívanými k práci v dole, jednak na tristní výcvik nově narukovaných vojáků a jejich vykořisťování "mazáky". Tím vším postupně prochází hlavní hrdina Kaji, v prvním případě v roli toho, kdo se naplněn ideály snaží o zlepšení podmínek vězňů, v druhém případě naopak se ocitá v roli jednoho z vojáků a bojuje o zlepšení situace zezdola. Zejména v prvních dvou třetinách prvního filmu je dobře znázorněné Kajiho neustálé narážení při střetu s realitou, kdy se snaží o aplikaci humanistických myšlenek v prostředí, které tomu ani zdaleka nepřeje, na kolektiv lidí, kteří mu věřit odmítají. Jeho snaha o spravedlnost za všech okolností navíc dostává ránu i v podobě zoufalého jednání China, jenž naneštěstí představuje až do konce celé epopeje jedinou zajímavější vedlejší postavu procházející aspoň nějakým vývojem. Bohužel od momentu popravy vězňů a silně nerealisticky působícího přerušení nastává konec i s vývojem samotného Kajiho, který od této chvíle přestává býti Kajim pochybujícím, Kajim snažícím se skloubit ideály s realitou, ale nadále pokračuje ve své cestě s přesvědčením pevným jak skála, o kterou se až na jednu výjimku následující události okolo pouze tříští a jeho pohled na svět už nemají šanci nijak ovlivnit. A jelikož vedlejší postavy, ať už se jedná o Michiko, která postupně filmové plátno vyklízí a stává se pouhým nezřetelným obrazem v dáli, ke kterému se lze upínat, či třeba Teradu s jeho náhlým přerodem z nacionalisty v Kajiho přívržence, sami o sobě nejsou dostatečně zajímavé pro udržení pozornosti, zvýrazňuje se tak role samotného ideologického sdělení, které se nám silně levicový a protiválečně smýšlející Kobayashi snaží sdělit. (Komentář ve výstavbě, nyní jsem na jeho dokončení příliš líný) ()
Závěrečná a v určitých ohledech nejsilnější část se odehrává po porážce Japonska a naplno se začíná rýsovat asi hlavní poselství filmu - cena za dobrý život a správná rozhodnutí (přiznejme si, málokdo z nás by ji byl ochoten platit). Neúprosná realističnost předlohy je ještě umocněna tvůrčím uměním Kobayashiho. Nemám naprosto co vytknout a pro jakýkoli detailní popis postrádám dostatek superlativů - klaním se až k zemi, tohle je opravdové umění a jeden z mých nejsilnějších zážitků u obrazovky. ()
Reklama