Dobrý den

Pletky starých a unudených slečien o susedoch... chlapci túžiaci vidieť sumo zápasy.. kríza, ktorá sa podpísala na tom, že starý ľudia odchádzajú do predčasného dôchodku, ktorý je veľmi mizerný a akákoľvek snaha vymaniť sa z tejto situácie je zmarená novým a moderným. Príbeh dvojice bratov.. ich mlčania... prdiacich návykov, ale aj krásneho vykreslenia malej komunity ľudí so silnými scénami ako vystrihnutými z bežného života robia z toho filmu nie dokonalý, ale určite veľmi príjemný film. Kopec krát to môže skĺznuť do niečoho bezútešného, ale vždy sa to vráti do pozitívnej roviny. Ozuov svet je ako keby stále rovnaký a predsa iný. Dotýka sa problémov, aké sa dajú hravo aplikovať aj dnes pričom je v nich prímes časov "ako sa kedysi žilo". Príjemné a úsmevné. (28.03.2016)

Všední život střední vrstvy na japonském předměstí padesátých let. Kluci rošťáci vedou své boje s dospělými, mámy drbou koho můžou a tátové s oblibou zahřívají barovou stoličku. Ozu přidal porci roztomilosti a přívětivého humoru do této sociální satiry a vznikl opravdu sympatický filmeček. A malý Isamu je stejně sladký ďáblík jako Gibusík z Knoflíkové války. (16.06.2011)

[3,5*]     "Je dobrý." "Iste. Pracuje pre plynárenskú spoločnosť."     Ako tak pozerám, Jasudžiró Ozu nakrúcal aj komédie a za seba môžem povedať, že mu išli lepšie, ako vážne drámy. Táto satirická komédia vychádza z jeho staršieho, ešte nemého filmu Narodil som sa, ale... (1932)., ktorý ja osobne považujem za jeho najlepší (z tej zhruba desiatky filmov, ktoré som od neho videl). Hlavným zdrojom humoru, mimo nedorozumení spôsobených hlúpymi klebetnými ženami, sú dvaja chlapci, bratia, ktorí si zaumienili, že musia mať doma televízor, a to za každú cenu. Obaja sú veľmi podarení (silne pripomínajú bratov zo spomínaného nemého filmu), ale ten mladší nemá chybu (to ako opakuje všetko po svojom staršom bratovi). Sprievodná hudba, tak nejako evokujúca Stredomorie, dodáva filmu podobnú atmosféru, ako vo filmoch Jacquesa Tatiho. Táto komédia Jasudžira Ozua je ako taký svieži závan v jeho tvorbe - konečne je to niečo iné, ale hlavne zábavnejšie.     "Niekto povedal, že televízia vyprodukuje 100 miliónov idiotov." (25.04.2023)

,,I love you.“ Ohayo je kouzelný snímek plný vřelého humoru, japonského klidu a největšího týpka všech dob, malého Isamua. Ukazuje život na předměstí, kde klidné tempo přebývání rozviřují jen klepy místních žen, které, jak se šíří, matou všechny okolo a dvou klučíků, kteří si vysnili televizi. Ozu opět nabízí nádherné vyvážené scény s perfektní kamerou, která ještě umocňuje klid a pomalost gest a mluvy postav. Pro mě je navíc tento snímek jakýmsi cestovatelským dokumentem, takže si vychutnávám drobnosti z japonských domácností, které mě baví svou jednoduchostí. (20.08.2017)

Ohayou ("'brý ráno") něčím hrozně připomíná Svěrákovy filmy. Možná trochu dětským pohledem, nebeskou laskavostí, nevím. Ukazuje svět, kde se kluci cpou pemzou, aby pak dokázali na povel prdět, na čemž vystaví celou svou hierarchii. Jejich matky, znuděné ženy v domácnosti, spolu uzavírají několikahodinové aliance, jejichž posláním je pomluvit minulé nebo budoucí spojenkyně, a přemýšlí jak ušetřit na další elektrický spotřebič, jímž by vzbudily závist sousedek. Otcové, jako správní živitelé v japonské společnosti nosí (často namol) domů výplatu a o víc se nestarají. V drbech, žertících a malinkých příbězích malých životů se budete cítit jako doma, přestože kamera bloudila před půlstoletím po domovech na druhém konci světa. A hlášky jako "Ai rabu yuu" se popsat nedají. (08.04.2006)