Džuon

Nejděsivější na celém Ju-Onu je fakt, že je i přes svou nezlomnou blbost docela zajímavý (druhé místo v hrůznosti dostává poslíček v santa klausovském oblečku). Jinými slovy, většina scén je neskutečně mimo, jsou nezajímavé, všechno co v nich má působit hrůzně působí směšně jako představa invaze mimozemšťanů vypadajících jako kříženec čivavy, aztécké sochy a Tomáše Magnuska, JENŽE způsob, kterým na sebe jednotlivé, zdánlivě nesouvisející scény je docela zábavný a osvěžující, byť je děj poněkud tuponosý. Určitě by to nefungovalo, kdyby děj měl byť o pár minut víc, než přítomných šedesát minut.PS: ten skvěle vypadající plakát vypadá mnohem lépe, než film samotný a nemá s ním nic společného. Krom toho, že k němu patří. ehm. (03.04.2014)

Televízna kamera a jednoduchosť Ju-onu vo mne spočiatku vyvolávala zdržanlivý pocit naznačujúci, že je predo mnou ďalší z rady nudných amatérskych bubu hovadín. O rýchle odbúranie tohto dojmu sa zaslúžili tradičné (v zmysle kategorizácie), husté japonské obrazy, ktoré nezostali iba pri precízne budovanej atmosfére, ale často skĺzli (za to veľká chvála) aj k hnusnejším prejavom – viď napr. postava Kanny. Proste horor za málo peňazí, ale veľa muziky. PS – Pred prahom japonského domu pre istotu povinne obrátiť fľašu saké dole hrdlom :o (26.04.2008)

Japonský videofilm, který člověka až dokonce nenechá vydechnout nad tím, co se dá dělat s obyčejnou televizní kamerou. Celý film, skutečně jako by vypadl z nějaké české televizní inscenace osmdesátých lettedy, alespoň obraz tomu nasvědčuje. I přes dostupné prostředky se tvůrci s napínavým tématem vyrovnali originálně a dokázali, že nedostatek peněz neznamená ztrátu kvality filmu. Ba naopak, největší klady Ju-onu spočívají právě v jeho lacinosti. Takže bych technické zpracování bych hodnotil kladně, přesto mi příběh přišel poněkud skomírající. Jen mi není jasné, kdy se v Asii přestanou natáčet filmy o strachu skrytém za mobilními telefony. Začíná to být nuda a přiznejme si – nastává doba polyfonních melodií, které už člověka tak nevyděsí (natož ráno probudí:-) (10.11.2004)

Je až s podivem, že režisér Takaši Šimizu točí stále dokola jeden a ten samý film. Ať už je to Ju-on (2000), Ju-on: The Grudge (2002), či The Grudge (2004). Ač jsou všechny 3 v podstatě téměř identické, nejlepší z nich je posledně jmenovaný. Ale to ještě nekončíme. Dále je tu Ju-on 2 (2000), Ju-on: The Grudge 2 (2003). A navrch ještě pár remaků od jiných režisérů. (10.06.2019)

Někdy je zajímavé dojít ne na konec, ale na začátek. A tak jsem vykročil k prapůvodu toho nejstrašidelnějšího, co z Japonska znám, k úplně prvnímu Ju-on. A, při vědomí, že je to začátek, v podstatě televizní rozcvička k tomu, co následovalo: prosté, ale účinné. Je zajímavé, že hodnotit a komentovat to bezprostředně po dodívání, asi bych šel s hodnocením níže, ale teprve po tom dokoukání to začalo hezky všechno zapadat, sedat a ta náhlá a skoková atmosféra filmu hutněla a získávala nové tvary. Jasně, mezi opravdu strašidelnými scénami (strašidelnými i přesto, že jste jejich recykláty viděli v mnoha dalších zásecích Ju-on série) jsou ty scény jaksi mdlé a o ničem, ale díky tomu, že je film velmi střízlivě krátký, i ony nakonec dostávají svůj smysl. Shimizův kinoremake z roku 2002 to sice nepřekonalo, ale beru to jako povedené vykročení k němu. 3,5* (27.09.2014)