Hudba pro svatby a pohřby

Severský chlad ještě podpořený zasazením většiny děje do nijak hřejivějšího minimalisticky navrženého domu oproti horkokrevné a živelné balkánské hudbě jsou prvky, které vlastně symbolizují možná hlavní téma tohoto filmu. Lena Endre podává skvělý výkon, líbila se mi asi hlavně v první polovině filmu, ve scénách dialogů se svým filmovým exmanželem, kde se dostavoval pro mě až uhrančivý projev. (03.10.2008)

„Jde o konflikt mezi naší potřebou pořádku a touhou po tom, aby se stalo něco nepředvídaného,“ říká hlavní hrdinka hned na začátku. Nevystihuje to stav většiny žen určitého věku? Mimochodem, moderátor vedl hovor opravdu příšerně, s tím –ee, -hm –hm a tak podobně. Severské filmy mají své kouzlo, jiný pohled, jinou kameru. Jako by se lidé dívali na svět jinýma očima. Jako by měli více klidu a paradoxně (navzdory Trierovi a Bergmanovi) i více vnitřní rovnováhy. Sařin ultra byt byl skutečně studený, chladný až ledový, neosobní. Jako galerie, ne domov. Br, tam musela být zima i při 28 stupních. Vše je seversky tlumené, i barvy oblečení. Exmanželé s vinou za smrt dítěte – „taky jsi k těm schodům mohl přimalovat zábradlí“. „Pohřbil jsi jej na místě, kde se nedá plakat.“ Když estetika a linie vítězí nad přirozeností. Exmanžel vůbec nesnesitelný pedant a ještě se vám zastřelí v domě. A měl nejen bývalou a současnou manželku, ale navíc i mladinkou milenku. Co vzejde ze setkání tří žen, z nichž každá jej viděla vlastníma očima? Kromě toho, že společně drhnou jeho krev z podlahy. Blondýna, zrzka, bruneta, klasika. Nájemník, který příhodně vlastní orchestr, svatební i pohřební. V šerém sklepě plném vyřazených věcí ryčná svižná srbská muzika jako zjevení z jiné planety. Každý se se svým smutkem vypořádává jinak, po svém. Tancem, pláčem, sexem, křikem. Peter vyplouvá na povrch, „chamtivec a minimalista“. Hrál si sám před sebou na schovávanou, to je výstižné. „Věříte v Boha?“ „Nevím. Ale jestli neexistuje, musíme si to vymyslet.“ „Proč?“ „Jako ochranu.“ Pohřeb v elegantní severské šedi a konečně i slzy u synova hrobu. Jadranská hudba dala pochmurnosti děje jinou dimenzi, otupila hroty, rozcitlivěla. Proteplila, zlidštila. A co se dělo dál je na představě každého z nás. (14.10.2008)

Opravdu si nemyslím, že patos a gesta mohou smysluplně zaplnit prázdnotu. Je to vlastně skutečný blaf, plný pseudomouder a povrchního frázování... ale proč tomu nepodlehnout a něco si v tom nenajít? Poslouchám Bregoviće léta, ale před kamerou jsem ho viděla poprvé. Film v podstatě nese název jeho kapely a kontrast emocemi prodchnuté balkánské muziky a chladně dokonalého severského domu je ve své bizarnosti jedním z plusů tohoto dramatu, nepočítám-li jeho sympatickou přítomnost a pár hlubších myšlenek, které se v tom čirou záhadou neztratily. (Totožné schodiště máme doma a děsím se ho každý den). (10.09.2009)

Tento film je zřetelně rozdělen na dvě poloviny jednou perfektní scénou (ano, Bogdanův příchod domů). První polovina je ukecaná, prázdná a nudná a druhá pro změnu ukecaná, prázdná a nudná. Ovšem Bregovićova hudba je jako vždy skvělá a povznášející. (03.10.2008)

Život, smrt, sever, minulost, otazníky, neschopnost plakat - a srbská lidovka? Příště už raději ne. Velmi emotivně rozehrané drama dosahuje evidentního vrcholu v polovině filmu, v momentě, kdy se tři osudově nešťastné ženy skloní nad kaluží krve. Když pak přijde na scénu Bogdan, přižene se jako velká vlna nejen orchestr, ale i podivná a vynucená tragikomedie, která sráží do té doby vybudované vztahy do roviny nudných dialogů. Hudba k intimní atmosféře absolutně nesedí, aby se v závěru navíc spojila se zvratem, pro který hledám vysvětlení doteď. (15.12.2008)