Vztek

Americká nezávislá komedie, trošku podobná Smithovým Clerks. Jedná se o sled jednotlivých historek/gagů (nosný příběh se jaksi nevyskytuje), které spojuje jejich dějiště - Brooklynský obchod s zde všemožným kuřivem. K Harveymu Keitelovi sem chodí různé podivné existence, nakoupí si a potom se věnují "hluboce filosofickým" debatám nad zapálenou cigaretou. O kouření ve filmech si zapřemýšlí Jim Jarmusch, někdo zase řeší, jak zbavit místní park pytlíků a Madonna si tu zazpívá malý štěk. Všichni brečí nad tím, že se jim odstěhoval před 40 lety jejich baseballový tým... Docela pěkně si podle tohoto filmu můžete udělat obrázek, jak to v Brooklynu vlastně vypadá a jak se tam žije, ale nějakou extrémní informační hodnotu od něj zase nečekejte (rozhodně ne dokument!), protože hlavní co film chce, je pobavit a to se mu celkem daří! (29.07.2007)

Nevím, jak Smoke, ale při sledování Vzteku jsem měl skutečně Vztek. A to proto, že jsem 80 minut strávil úplně zbytečně. Dialogy o hovně, žádný děj, žádný posun, jen ubohé žvatlání, které kdyby alespoň bylo vtipné, tak by to bylo něco jiného (viď Kevine Smithe), takhle šaškárna, kterou nevytáhne z hlubiny ani Harvey Keitel. (10.08.2012)

. . . Protože tahle trafika je jen jedna, tam kousek od parku na rohu třetí a sedmé v Brooklynu... Auggie v ní vede řeči a žije život, ten nenapodobitelný život v kousku země zvané Brooklyn. A snad je i Andělem, poslíčkem božím na téhle rozporuplné zemi, kde o pár bloků dál vás zastřelí kluk kvůli teniskám... Ale Auggie si vede dobře, protože žije ve vší své svobodě dobrý a poctivý život. Bohudíky. "Bůh žehnej Brooklynu"... A když tak si taky klidně v klidu někdy zapalte. A nemusíte přitom ani šlukovat... :-) (25.04.2007)

Hravý mix místopisného dokumentu s improvizovanými náznaky příběhu (v titulcích ostatně není „režírovali“, ale „situace připravili“) a Reedovým a Jarmuschovým klábosením – docela neortodoxní kombinace, ale jako celek je to ohromně chytlavé. Na konci budete mít chuť odstěhovat se do Brooklynu (a do devadesátých let, nebo možná do padesátých, když ještě hráli Brooklyn Dodgers, i když vás baseball normálně vůbec nezajímá). — Opravdu rád bych věděl, jakým hnutím mysli vznikl patafyzický český titul Vztek: žádná emoce snad s tímhle filmem nesouvisí míň. Vzteky člověk sice zmodrat může, ale v originálním názvu jde o idiom použitý v jedné scénce: „to talk until I'm blue in the face“ – mluvit, dokud nezmodrám, ve smyslu marně o něčem přesvědčovat někoho, kdo si stejně myslí svoje. Což tedy k Brooklynu a brooklynským sedí o něco líp. (24.10.2014)

Zatímco u Kouře jsem z prašivé zbabělé nostalgie zaokrouhlil nahoru, tady už nemám důvod. Vztek mě nikdy nebavil a viděl jsem ho kdysi dávno jednou, maximálně dvakrát, a ne opakovaně, jako jeho staršího bráchu. Nevlastního. Pryč je atmosféra prvního dílu - pohodové a zajímavé tlachání, melodramatické ale přesto zajímavé zápletky, vesměs sympatické postavy. Tady se dočkáme jen bezobsažného povrchního jalového plkání o ničem, a to včetně plkání Reedova nebo Jarmuschova. Postavy jsou často přímo odporné (Vinnieho tlustá žena s prasečí hlavou), trapně přehrávají (Auggieho latinská metresa, Madonna), nebo lezou na nervy (negerský rapper). Keitel samozřejmě opět skvělý, ale bohužel nemá co hrát. Film jakž takž zachraňuje úvodní scéna s malým zlodějem a Mirou Sorvino, a pak už jen jakoby autentické prostřihy na neherce s replikami o Brooklynu, koncipované jako jakési vyznání téhle jedinečné čtvrti (nejvíc mě zaujal chlápek stahující ze stromů igeliťáky). Z menší poloviny tedy vcelku banální poetizování Brooklynu, z té větší spousta zbytečných bezobsažných keců. (06.01.2020)