Narajama bušikó

Jeden z pilířů díla Keisukeho Kinoshity i japonské kinematografie jako takové. Známý příběh (když starým vesničanům začnou docházet síly, dobrovolně odcházejí zemřít do hor..tedy někteří) o síle tradic a jejich střetu s osobními emocemi a vlastním životem, ve stylu divadla Kabuki (a místy i trochu Bunraku). Předloha je sice smyšlená, existence podobných tradic v různých částech světa je však průkazná (příkladem budiž různé indiánské kmeny), příběh nicméně samozřejmě není třeba brát doslovně. Čistý, nerozmělněný děj bez zbytečných kudrlinek, naprosto dokonalá audiovizuální stránka, harmonická a ladně plynoucí, přesto však intenzivní a naléhavá atmosféra. V r.83 tentýž příběh zpracoval také Shohei Imamura. (11.06.2010)

Příběh tradičního člověka v kulisách tradičního divadla jako by pro nás, lidi moderní, vylučoval skutečné pochopení, aniž bychom se dopouštěli pokřivujícího anachronismu. A jako v jiných případech si tedy může člověk doby osvícenství jen představovat zaniklý svět, oddělen od něj hradbou (romantizující či deziluzivní) imaginace? Ani v nejmenším, protože moderní člověk je zde doslova přítomen v centru dění, byť jako ne tak nápadná vedlejší postava - ona postava starce, unikající před svým osudem. Konfrontace moderního a tradičního člověka tak nabývá osobních rysů. Příběh umírání stařeny, která se již předem dobrovolně vzdává života i těch potěšení, jež jí zbyla (zuby), aby si zajistila přízeň bohů a zemřela s klidem v duši, s klidem konvencí, je tu konfrontován se zbabělostí starce, který klesá do opovržení komunity kvůli porušení tradice. Nezpochybnitelná leč v jádře o nic méně zbabělá důstojnost stařeny stojí proti nečestnosti starce, jenž se ovšem jeví jako zpodobnění modernity, s jejím zhodnocováním a užíváním si dokud je čas, nepamatujíce na smrt, která se po opuštění bezpečí tradice jeví se vší hrůzností. Z deště pod okap aneb dějiny. (16.09.2014)

Ve folkloru mnoha státu se nachází příběhy o starcích, kteří se musejí v určitou chvíli vydat na smrt, případně jsou zabiti svými potomky. Tyto příběhy byly a stále jsou aktuální. V Japonsku se nazývají ubasute a vyprávějí o nutnosti prarodičů vypravit se na civilizací opuštěné místo, kde v tichosti umírají hlady či dehydratací. V minulosti na základě těchto příběhů vznikla například dvojice snímků Narajama bušiko (1958, resp. 1983), korejský Goryeojang (1963) či v poslední době (pravděpodobně) méně tradicionalisticky pojatá Dendera (2011). Kinošitova adaptace vyniká zejména originálním zpracováním, které poutavě spojuje lidovou slovesnost s japonskou divadelní tradicí. To se odráží jak na vizuální (přechody mezi scénami, způsob zabírání, osvětlení), tak i na zvukové (nagauta) stránce díla. Je fascinující sledovat východní přístup k podobnému tématu. Protože nejen audiovizuální stránkou je snímek naprosto odlišný od našich současných očekávání. (15.10.2014)

Silný příběh, perfektní scénografie kombinovaná s vymazlenými světly a nápaditými přechody mezi jednotlivými obrazy.. to vše zasazeno do neprůstřelné stylizace.. Libilo se mi to moc, ale přecejen mám pocit, že z prvních 2/3 by se dalo vytěžit kapku více. Samotný výstup na Narayamu je brillantní, ale bohužel díky tomu z celku dost trčí a prozrazuje, že vše předtím mohlo být prokreslenější a semknutější.. Osobně mám prostě blíž k Imamurově verzi, protože dokázal diváka více sblížit s postavami, některé motivy více rozvinul, pár témat a drobností přidal, takže je z toho ve výsledku komplexnější film s větším důrazem na syrovost zdejšího každodenního života. Přitom ale díky jemnému černému humoru a trpělivé práci s každou postavou je pak celková katarze údernější.. Navíc tam není protivný vypravěč a všudypřítomné shamizeny :D (18.01.2015)

Film na smyšleném příkladu odnášení starých lidí na horu Narajama, kde jsou ponechaní na pospas osudu, zkoumá vztah japonců k tradicím. Samotný nápad má předobraz ve staré japonské literatuře, nicméně není potvrzeno, že by se tento krutý zvyk někdy skutečně praktikoval. Západní divák by snad podle tématu očekával psychologické drama o krutosti a bezohlednosti vůči starým lidem, nicméně dostane se mu spíše satirické kritiky lpění na tradicích; samotná ústřední stařena se snaží, aby ji syn na ono místo odnesl co nejdříve, protože se to bude líbit bohům a protože mu tak nebude zbytečně na obtíž - samotný syn by tradici nejradši porušil. (v protikladu k tomu je tu i komická figurka jiného starce, který se tomuto zvyku urputně vzpírá). Vše díky divadelní stylizaci (barevné svícení, filtry i záměrně nerealistické dekorace) sledujeme s odstupu. To je podpořeno i uspořádáním mizanscény; kamera vše snímá v celkových záběrech, často navíc zvláštně rámované stromy či keři v prostředí - i závěrečné emocionálně vypjatější scény budují napětí hlavně pomocí vizuální stránky a hlasu - nedočkáme se jediného detailu či polodetailu obličejů protagonistů. Zvuky tradičních nástrojů ještě prohlubují onu zvláštní směs komična a tklivé, baladické atmosféry. (04.12.2007)