Ukřižovaní milenci

Jednoznačnou předností Mizogučiho černobílého počinu je sugestivní příběh dvou milenců, kteří se milenci nikdy stát neměli. Pokud se divák prodere složitostí vztahů mezi jednotlivými postavami, je odměněn nesmírně silným zážitkem. Mizoguči Ukřižované milence koncipuje jako kritickou studii tehdejších tradic japonské kultury (manželská nevěra potrestaná ukřižováním obou hříšníků), přičemž jako v jiných japonských filmech je odkazováno k tradiční divadelní formě kabuki (výrazné líčení herců, zdobené kostýmy, instrumentální hudba ad.) (16.06.2011)

Zlatá Palma - výběr (28.12.2005)

Lidské plazení se hlínou, bezděčné ztrácení semen, které se zdá být orbou a setbou, je v ukřižovaných milencích, bytostech spravedlivých, nevinných a cudných (ba příliš cudných, aby to mohl zvědavý dav unést či tomu alespoň uvěřit), povzneseno na zázrak. Povstali ze suchých brázd a nyní je vezou na popraviště. Jejich ukřižování ovšem bude korunováno vzkříšením. Tento Mizogučiho film mne zasáhl svým úžasným sepětím obrazu a osudu, dokonalým herectvím (především oněch „šťastně nešťastných“, jejichž vnitřní svár, svár (zjednodušeně řečeno) touhy a povinnosti, je vpravdě mučednickým) a citlivou a promyšlenou výstavbou. Napětí, které film sytí, není generováno jen samotným příběhem (a scénami přibližování se zajetí), ale od samého počátku tryská z vědomí předurčenosti (posílené předobrazem vlastního ukřižování ukřižováním jiného, téměř bezejmenného páru). Každý krok jejich pokorného útěku je cestou návratu, každý záchvěv tušení budoucích vteřin je jen dechem smrti, klidné spočinutí v bezpečí je odrazem, které vrhají dva opuštěné kříže. (27.01.2011)

Kdo chce poukázat na nespravelnost společnosti, začíná vždy od pošlapaného práva žen. Tím se nejlépe odhalí a zvýrazní její přežitost a zkorumpovanost. Tepve potom je možno v kritice pokračovat dál. (Toto je podle události z roku 1683, podle jedné hry bunraku od Chikamatsu Monzaemona z roku 1715.) Majitel tiskárny, postarší Išun vede život podle svých představ (nejspíš to budou obecné představy všech mužů ve všech dobách): vlastní podnik, je bohatý, je vážený (tiskne pro císařský palác a má právo vstupu do paláce a právo nosit meč), má mladou ženu (Osan), ještě mladší milenku (Otama) a spoustu horlivých služebníků. To se mu však díky jeho hrabivosti jednoho dne zhroutí. Jeho postavení se hroutí souběžně s tím, jak narůstá vztah jeho ženy a nejlepšího učedníka (Mohei), kteří se do sebe zamilují na cestě (na útěku - každý zpočátku z jiného a nakonec ze stejného důvodu). Při honičce, kterou na ně Išun organizuje, je chycen do svých tenat i Išun sám. Samozřejmě nelze zapomenout na bídáka, který dal tomuto příběhu prvotní impulz, Osanina bratra Dôkio. Tento jednoduchý příběh má však spoustu drobných zápletek (třeba pobyt u Moheiho otce), které z něj dělají strhující podívanou. (20.12.2014)

Skvostne vystavené dielko. Maliarska poézia, manifestácia ukážkového rámovania a povestnej východnej expresívnosti. Znovu-zdokonalovanie Mizogučiho životnej témy potláčaných práv silných žien vo feudálnom Japonsku, krutosti a námatkovej absencie dôstojnosti postavenia človeka. Pre nás divákov, ktorí plynulou minutážou so zatajeným dychom sledujú (možno "iba" ďalšiu) variáciu utrpenia, avšak s prešpikovanými emóciami, komplexnej zážitkovosti a abstrakcii nespravodlivosti. Poteší nie zrovna vyvážená charizma, kde mladý Mohem sa čo do extrahovanej odovzdanosti dokáže odvážnej Osan rovnať, po tej osobnostnej stránke jej však nesahá ani po členky. Je to príbeh o strachu, o odvahe ale aj o cti a vrtkavosti osudu, ktorý si nevyberá... (13.05.2016)