Legenda o Suramské pevnosti

Kdyby měl Paradžanov svoji budoucí tvorbu ve stylu Stínu zapomenutých předků, tak by to asi byl jeden z mých nejoblíbenějších režisérů. Jenže jeho fascinoval spíš styl "doslova rozpohybovaných obrazů" z Barvy granátového jablka a v něm pak točil úplně všechny své další filmy. A já se i napotřetí přesvědčil, že není pro mě. Neříkám, že to nemá něco do sebe, to naopak, některé záběry jsou poetické úplně nádherně a samy o sobě fungují skvěle, ale celkově je to spíš jen zajímavé, než aby to byl skutečně silný zážitek. Po filmařské stránce je to naprosto precizní a je vidět, jak velký talent Paradžanov měl a že měl i obrovský cit pro záběr, navíc tu je i jasně srozumitelný příběh (stejně jako u Ašik-Keriba), ale význam některých záběrů mi stejně zůstal skryt, občas ten styl působí příliš samoúčelné a jak už jsem psal, nemůžu říct, že by to bylo nějak zvlášť podmanivé. Určitě na to nezapomenu, ale nějaká síla nebo pořádný dopad na mě se jaksi nekonal. Líbilo se mi to stejně, jako Barva granátového jablka, ale určitě víc, než místy směšný Ašik-Kerib. 3* (23.06.2022)

Jo, jo - viem, ze Paradzanov natocil najskor Barvu Granatoveho Jablka a ze roku 1974 bol poslany do Gulagu na 10 rokov /sovietskym uradom sa cosi nepacilo na jeho tvorbe/. Preto roku 1984 natocil Legenda o Suramskoj kreposti a nie je to dobry film. Na filozoficke posolstva mam jednak zo ZSSR Andreja Tarkovskeho, ktoremu Paradzanov nesiaha ani po kolena, a jednak Paradzanov nema rezisersky talent. Su tu take /pre niekoho fascinujuce/ veci ako orientalne koberce a byzantske motivy a mozaiky, ale dej sa akosi vytratil, respektive ho tu vobec niet. Plus este ten fuckt, ze tu hraju neherci, cize po hereckych vykonoch niet ani stopy. 20 % (18.08.2015)

Strhující hagiografické dílo Sergeje Paradžanova citlivě zpracovává starou gruzínskou legendu o mladém muži, který se obětoval, aby mohla znovu povstat pevnost klíčová pro ochranu/spásu vlasti. V tomto „oživeném obrazu“ (tato zeyerovská aluze není mimoděčná, i zde je neobyčejně vyrovnaný poměr mezi věrností předloze a vlastním vkladem…) se objevují témata národní (krása krajiny, ohrožení vlasti, člověk týraný politickou mocí, lidové zvyky), náboženská (rané křesťanství mísící se dlouhodobě doznívajícím pohanstvím; jeho plodem je čistá bytost obětující se pro druhé) i milostná, která se prostupují a utvářejí pevný, harmonický celek. Paradžanov nadto přejal symbolistický jazyk legendaristického žánru: děj vypráví pomocí samostatně působících scén či obrazů (zpravidla individuálně pojmenovaných), které se mezi sebou liší délkou, mírou (ne)dějovosti i převahou některé ze zmíněných tematických vrstev. Bohatá imaginativnost, koncentrace na nedějový, symbolicky prohloubený obraz, důmyslně volená hudba…, to vše film významově otevírá a naléhá na divákovu (interpretační) spoluúčast při hledání významu. Zatímco hlavní dějová linka je až krystalicky jasná, tepot v jejích hlubinách odhalí jen ti vyvolení. (24.10.2009)

Ak niekto čaká historickú drámu z exotického kaukazského prostredia, tak ako ja, tak sa hlboko spáli. Ide o poetiku previazanú s legendou, skoro až rozpávkou, ešte k tomu s (jednou) statickou kamerou, ako za nemej éry a vlastne aj s topornejšími hercami. Neviem, ako pre domorodcov, ale pre našinca vyznieva spracovanie amatérsky. O príbehu možno hovoriť iba v hrubých rysoch. Exotika zostáva, akési ukázanie nerezignovaného gruzínskeho národa tiež, ale inak to nie je pre normálneho diváka. (01.07.2019)

Legenda o Suramskej pevnosti - po ťažkej perzekúcii zo strany sovietskej moci, nasledujúcej po natočení Farby granátového jablka si režisér odsedel takmer desať rokov v gulagoch. So 16 ročným odstupom dostal možnosť pokračovať v prerušenej filmárskej tvorbe. Záujem o vyjadrovanie sa pohyblivými symbolizujúcimi obrázkami, oživujúcimi staré tradície a korene gruzínskej kultúry, folklór, históriu, a pridané etické posolstvo, ostal. Dej sa stal pre diváka pochopiteľnejším, viacvýznamovosť ale čiastočne ustúpila prerozprávaniu legendy o pevnosti, ktorej základy sa stále borili a spevniť ju mohol len samoobetovací čin. Emocionálna sila granátového jablka sa však tentoraz nedostavila. Pre obdivovateľov perzskej a byzantskej kultúry nepochybne majsterstück, pre mňa síce pekná ale predsa len trochu zdĺhavá návšteva múzea starých kultúr, s výkladom v podobe povesti o láske, zrade, pokore a obeti, komponovaným do nadpismi oddelených samostatných obrazových kapitol. (10.05.2005)