Dont Look Back
Dont Look Back
Obsahy(1)
Snímek Neohlížej se je o šedesátých letech a o člověku, který je pro mnohé jejich ztělesněním. Bob Dylan je mnohem víc než pouhý folkový zpěvák, mnohem víc než básník, jehož poezie je jediná, kterou si někteří lidé pamatují, mnohem víc než mladík připomínající Jacka Kerouaca. Dylan je síla, která nás přenesla z jedné éry do jiné. Jeho slova jsou mnohoznačná, jeho styl se neustále mění a jeho vyhýbání se publicitě je obsedantní, nicméně navzdory všemu on sám zůstává nepřehlédnutelným hlasem moderní doby. Film byl natočen během třítýdenního koncertního turné ve Velké Británii na jaře roku 1965. Spíše než záznam neobvyklého turné je tento dokument intimním portrétem jednoho z nejdůležitějších hudebníků naší doby. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (16)
NFR 1998 ()
Jeden z prvních syrových, "zaznamenávacích" dokumentů o nějakém hudebníkovi. S tím, že Bob Dylan již tehdy nebyl "nějaký hudebník". Mnou viděná projekce (MFFKV) byla ze zvukového hlediska syrová až na samou mez snesitelnosti. Také proto zatím nižší hodnocení. 70% ()
Výborný dokument o Dylanově anglickém tour. Předtitulková scéna je parádní, spousta scén z DONT LOOK BACK pak byla přetočena pro IM NOT THERE. Materiál převážně pro skalní příznivce, pro ostatní pak bude asi zajímavější Scorseseho dokument. ()
"There's no ideas in Time magazine, there's just these facts. They've just got too much to lose by printing the truth." ()
Bob Dylan je kapitola sama o sobě a na vylíčení jeho života by nestačilo ani deset takových dokumentů. Nicméně Pennebaker realisticky zachycuje tehdejší atmosféru a šílenství, které okolo Boba v polovině 60. let vypuklo. Fajnšmekry potěší přítomnost Allena Ginsberga, Donovana nebo Alana Price. Báječný dokument o báječné hudební osobnosti. 8/10 ()
Zajímavý dokument ukazující, že Bob Dylan je opravdu velká osobnost. Snímek si vychutnají převážně Dylanovi příznivci. Rozhodně se nejedná o hutný materiál o tomto zpěvákovi jelikož se zabývá jen jeho turném ve Velké Británii a více informací bude jistě ve velkolepějším Scorseseho dokumentu ale pár zajímavých informací se zde přece jen najde a některé budou divákům povědomé pokud viděli "Im Not There". Škoda, že je zde málo Dylanových hitů. Převážně "Like A Rolling Stone" mi chyběl. Ale úvodní scéna je dokonalá. ()
41st KVIFF 2006 - FORUM OF INDEPENDENTS - Fórum Nezávislých ()
Prostý, nicméně pro mě velmi zajímavý, snímek o běžných dnech na turné, setkání známých s neznámými i známými, s "týmem" Boba Dylana. Z provedených dylanovek stačily jen náznaky; z mé generace je už jen pár lidí, které některé z nich si jsou schopni při kytaře zazpívat. Dylan tady vlastně teprve začíná, že je tu na pochodu něco ¨většího" je již jisté, ještě se však neví, zda vydrží a k tomu, co hrál zde ještě něco přidá. Vydržel a přidal mnohé. Leonard Cohen se o něm vyjádřil mnohem později, při udělení Nobelovy ceny (parafráze): proč vyznamenávat Mont Everest, každý přece ví, že je to nejvyšší hora. ()
Začátek se tváří jako prachobyčejný dokument o jednom turné, ale když po půl hodině začne Dylan jamovat s Baez, pak uvidíme tvrdé manažerské vyjednávání, absurdní rozhovor se studentem přírodních věd vydávájícím se za novináře, který je přerušen ještě absurdnějším vpádem "vysoké šerifky", která zve Dylana do své haciendy, neskutečně se bavíte, a když se pak Dylan snaží vysvětlit novináři z Time, že není v žádné škatulce, že nechce nabízet řešení, že prostě zpívá, a jestli v tom lidé nacházejí různé věci, tak je to jejich věc, držíte mu palce, ať to všem rádoby vzdělaným pisálkům natře. Potěší scéna před obchodem s elektrickými kytarami, předzvěst budoucnosti. ()
Na to, že se jedná o dokument o zpěvákovi a jeho turné, film obsahuje velmi málo písniček a když už, tak hodně prokrácených. Jako pohled na jedno z nejslavnějších a nejlepších zpěváků své generace rozhodně zajímavé, Dylana ukazuje jako mladého člověka s názorem, který se jej nebojí vyslovit. ()
Dylan úchvatný, no chýbalo mi tam viac scén priamo z pódia. Ináč bomba! Kto má rád Dylana, určite si pozrite. ()
Moje první setkání s touhle klasikou, a jsem z ní nadšený. Sem se opravdu hodí profláknuté slovo kongeniální: styl cinéma vérité v Pennebakerově podání, kdy je dokumentarista „neviditelný“ a všechno se podřizuje snaze vyvolat dojem, že sledujeme syrovou, neinterpretovanou, nestylizovanou skutečnost, sedne k Dylanovi jak ta příslovečná prdel na hrnec. Srovnám-li s také velice zajímavým Scorseseho No Direction Home, dostane se mi v Don't Look Back mnohem míň faktografie (ba naopak, spíš si člověk až do závěrečných titulků nemusí uvědomit, že tenhle týpek je Bob Neuwirth, co mj. natočil v devadesátém čtvrtém zapomenutou, ale krásnou desku Last Day on Earth s Johnem Calem, nebo chvíli trvá, než vám docvakne, že tady to je Ginsberg a támhleten maník je ten Donovan, z kterého si Dylan půlku filmu utahuje – ve své době to byly natolik známé tváře, že nebylo třeba nic vysvětlovat), zato mám pocit, že jsem v těch šedesátkách doopravdy byl a nejen Dylanovi, ale i pár hodně zajímavým lidem kolem něj jsem nakoukl až do ledví. ()
Jeden z vůbec nejlepších hudebních dokumentů. Syrový "candid camera" záznam koncertního turné Boba Dylana po Velké Británii. Staré, černobílé, stylové, perfektní. ()
Autenticke, plne skvelych osobnosti, napriek tomu by som uvitala viac originality a obcas nejake to vytrhnutie z monotonnej sekvencie scen. ()
Hodnotit jsem to původně nechtěl. Mě z toho nejvíc zaujala pasáž, kde zpívá Joan Baez, ten hlas je neskutečnej. Ale to asi nebylo předmětem zájmu, z čehož vyplývá, že hodnocení by asi nebylo úplně objektivní. Jednou jsem si to přehrál, viděl, slyšel, smazal, děkuji pěkně, nikdy víc. Tak nakonec dám jednu hvězdičku právě za Joan Baez. ()
D.A.Pennebaker umí být ve správný čas na správném místě. Don’t look back sleduje Dylana na turné k desce Bringing it all back home, tedy přesně na konci jeho akustické periody a hlavně v době, kdy ještě nebyl tak proslavený. Spolu s kamerou máme možnost pozorovat koncerty z druhé strany, stát se účastníky pokoncertních hotelových party, kromě Dylana zahlédnout lidi jako Allen Ginsberg, Joan Baez, Marianne Faithfull nebo chudáka Donovana. Pokud jste viděli Scorseseho No direction home spoustu záběrů znáte, ale jen tady si je můžete vychutnat kompletní. Proslulý je zejména “klip“ k, v té době aktuální, Subterranean Homesick Blues. Samotný Dylan filmem nebyl příliš nadšený (není to pro dokument ta nejlepší vizitka?); ukazuje prý 60. léta jako jeden velký večírek… ()