Reklama

Reklama

Recenze (1)

stalag 

všechny recenze uživatele

Jak napsali v NYT 10.4. 1964, den po premiéře, Gielgud přizpůsobil celé pojetí Burtonovi. Naštěstí, aniž by obětoval Shakespeara a zvolený výklad. Rozhodně nevytvořil sebestřednou manýru pro hvězdu. Samozřejmě Burtonův výkon dominuje s “electrical power and sweeping virility”. Zbytek company pak byl vcelku úspěšně vybrán, aby dokázal čelit Burtonově intenzitě (a současně s ní ani v nejmenším nesoutěžil, dodávám já). Kritik NYT pokračuje, že nepamatuji Hamleta “of such tempestuous manliness…full of pride and wit and mettle… Mr. Burton's voice is not mellifluous like those of a few highly cultivated classic actors. It has a hearty ring and a rough edge, attributes that suit his interpretation. He does not, however, scant the poetry. He has a fine sense of rhythm. It is very much his own, with a flair for accenting words and phrases in unexpected ways… It is the grandeur of “Hamlet,” not of an actor or director, that prevails.” 🤓 Takže, jak to celé Gielgud s Richardem vymysleli: Hraje se v civilu, jako by šlo o jednu s posledních zkoušek představení, ještě bez kostýmů. Na odstrojeném (vidíme holé zděné stěny zákulisí), jen základně vybaveném jevišti - pár schodů, aby se dala rychle dramatizovat akce, nebo na nich prostě sedět, vyvýšená plošina, vše jen holé desky, stůl, křeslo, židle, pojízdný divadelní stojan s kostýmy (poslouží jako závěs při zapíchnutí Polonia). Samozřejmě je to jen zdánlivě neuspořádaná scéna. 🤓 Geniální Burton hraje génia uprostřed průměrných. Realita, kterou vidíme na vlastní oči a představení se prostě nemůže nijak rozklížit. Chytré. Překvapivě vedle Burtona nejvíc září Cronynův o holi šmajdající Polonius, který je jako postava z Havlovy Zahradní slavnosti. Ano, Shakespearův génius způsobil, že můžete repliky nejvyššího úředníka prohnilého dánského království pojmout jako nadčasové byrokratické ptydepe 20. století. 🤓 Jak říká Gielgud ve svém výkladu Hamleta z roku 1954, abyste s hrou uspěli, musíte mít výborného Hamleta a jakž takž dobře obsadit dalších 7-8 rolí. To je ovšem hodně na jednu hru, počítejme - Claudius, Gertruda, Polonius, Ofélie, Laertes, Horatio, Fortinbras? Kdo další - Rosencrantz, Guildenstern nebo první herec, hrobník, Duch? Fronta je dlouhá. 🤓 O’Toole s Wellesem se v roce 1963 v BBC programu Monitor kromě jiného dopracovali k tomu, že Hamlet je jediná géniova hra, v níž hlavní postava je rovněž génius, ale že stejně nejtěžší rolí v Hamletovi je Duch Hamletova otce, neb dá všechno do pohybu a vždy je výzva, jak to udělat. Právě tuto roli hrál sám dramatik ve svém Globe Theatre. V Gielgudově inscenaci jen slyšíme hlas Gielguda, v naší slavné Macháčkově také režisérův. V teprve nedávno znovu uvedeném a doceněném Savillově televizním Hamletovi (natáčeno na skutečném Elsinoru v září 1963) si Plummer (Hamlet) sám namluvil strhujícím stařeckým hlasem i Ducha. Lze tedy z problému uniknout (Nebo ho promarnit?) tím, že ducha nezhmotníme… 🤓 Ale zpět ke střetu génia s průměrností. Kromě výrazného Cronyna, který byl ostatně kámoš s Burtonovými již od Cleopatry, Gielgud s neobyčejnou vynalézavostí obsadil k Burtonovi ty správné nuly. Chvíli to dokonce vypadá, že to možná přehnal. Když v úvodu poprvé nastupuje Claudius s dvorem, zdá se, že společně s Gertrudou a spol. budou jen co nejrychleji prkenně odsýpat svoje repliky, aby hladce posunovali děj mezi Burtonovými monology a nepřekáželi. Ale zejména Claudius s Gertrudou nás postupně opravdu mile překvapí, což je rozhodně lepší postup, než aby to bylo naopak. 'Go to a nunnery!’ má nezapomenutelné finále (samozřejmě od Burtona). Sama Ofélie nic nezkazí a nijak přelomově nepoutá naši (ani Burtonovu) pozornost, což bylo ideální, neb Líza zhlížela ze své lóže na každé představení a po něm si v limuzíně špalírem fanoušků odvezla Richarda do hotelu. Horatia si zapamatujeme jen jako zemitý, rozkročený sloup v semišovém saku s černou prošedivělou bradkou. A to stačí. Laertes je světlovlasé něco ve světlé košili (Jak tak nezajímaví lidé vůbec můžou být herci?), ale netrhá kulisy, poslouchá Claudia a nechá nakonec černě oděného unaveného Burtona vyniknout v “šermu”. Taky dobrý. 🤓 Kdo zůstanou naprosté nuly až do konce svého pobytu na Elsinoru jsou Rosenkrantz a Guildenstern. Ale jaké nuly, vážení! To už je fakt umění! Gielgud s Burtonem je vytěžili opravdu nevídaně, je to jeden z nejzajímavějších rysů celé inscenace, ale všechno to opět odehraje Burton. Při jejich první společné scéně udělá postupně na křesle a stole svoje nejnebezpečnější fyzické číslo v celé hře. Plus demonstrativně na stole odkopne knihu, jako symbol jejich předešlého studentského přátelství, které teď zradili tím, že na něj dobrovolně donášejí. Tato výrazná fyzická a metaforická akce vám utkví a už si na oba spolužáky dáváte příště pozor a vůbec nevadí, že ani na konci nevíte, jak vlastně oba zkorumpovaní kámoši vypadali, zapamatujete si z nich jen jejich obrácené kravaty s luxusní značkou, což opět udělá Burton. Ale co se ho oba slídivé stíny svojí přítomností naotravují, to by uvláčelo každého génia. 🤓 A což teprve Polonius! Jeden z pilířů této inscenace, až do svého zapíchnutí je vlastně důležitější než Claudius. Scény s ním jsou plné absurdního humoru, z něhož mrazí. Králové se mohou navzájem vraždit, ale byrokratická hydra jede dál. Můžeme jen spekulovat, že s inteligentním a charakterním králem (Starým nebo mladým Hamletem?), by Polonius neměl tak drtivý vliv na chod dánského království. Ovšem, když ti nahoře selžou, sledujeme už jen neodvratnou, zkorumpovanou byrokratickou agónii. Velmi aktuální - v šedesátkách i dnes. Samozřejmě o tom je celá hra, Hamlet musí vymknutou dobu nasadit zpátky do pantů. 🤓 Na Poloniovi dokonce končí první část večera (128. min), poté, co s Claudiem rozhodli, že Hamleta odešlou do Anglie. Zpětně tak oceníme záměrné úvodní Claudiovy scény, kdy nevypadá jako Hamletův důstojný protivník. Pauza je pak logicky už v tomto místě, ještě před polovinou hry. Je to po dramatické scéně s Ofélií ('Go to a nunnery!’) před kterou je, jak známo, ‘To be or not to be’. Burton při tomto monologu skončí po druhé a naposled v inscenaci na židli v popředí, na níž usedl při své úvodní scéně s nástupem dvora. V přesné Gielgudově režii, jakoby se uzavřelo první kolo našeho rodinného thrilleru: Hamlet už je ve zcela jiné situaci než na začátku hry, už ví, jak zemřel otec, kdo to udělal, přibyli mu další protivníci - Rosencrantz a Guildenstern i spojenci - herci, které plánuje zapojit do útoku, po němž už nebude návratu, a - ztratil Ofélii. Claudius a Polonius už vědí, že Hamlet je nebezpečný, že jim minimálně nedá “klid na práci”- na jejich způsob vládnutí. 🤓 Metafory aranžmá pohybu, akce na nábytku, akce s rekvizitou. Další příklad šála: Horatio tu svou dá Hamletovi na konci scény na hradbách - Hamlet dostal úkol, Horatio ho spontánně vybaví svojí šálou, prostě má správný pocit, že při tom bude “foukat”. Nevíme, jakou má šála barvu, v čb záznamu je tmavá. Hamlet si pak vezme tentokrát světlou šálu od prvního herce (Voskovec) a zase mu ji po Hekubě při vyprovázení herců vrátí. Spontánně předávaná šála jako metafora ryzí kamaraderie a přátelství (OMG, jako škrtání sirek a zapalování cigaret v Hawksově Only Angels Have Wings!). Ovšem jen na trase Horatio-Hamlet a herci-Hamlet-herci. 🤓 Oblečení: Rosencrantz má tmavší sako, Guildenstern světlejší, oba mají kravaty, stejně jako Polonius a ostatní členové státního aparátu - Marcellus, Bernardo, poslové, Osric, atd. Je to jen zdánlivý protimluv, že působí jako korporát ze šedesátek. Zatímco hlavní postavy spojené s emocemi mají rozhalenky - Hamlet, Claudius, Gertruda, Laertes v druhé polovině hry, herci, hrobníci. Nezničitelná opora Horatio má pod svým rozhaleným semišovým sakem tmavý svetr ke krku. Ofélie a Laertes v úvodu dopnuti, ale šílená Ofélie pak s rozhalenkou. Fortinbras nakonec nakráčí do shnilého dánského království v tmavém kvádru s bílou rozhalenou košilí a v ní tmavý šátek - nedotčený švihák. 🤓 Ve stylizovaných kostýmech jsou pak jen herci hrající na Hamletovo požádání hru o zavraždění Gonzagy - hra ve hře. S divadelní pasáží si Gielgud hodně vyhrál, nechal tam vše - přivítání, monolog o Hekubě (ano, nepostradatelné jako paralela pro Hamleta), promluvu o herectví (Legendární herecké desatero, které se sice dá bez následků škrtnout, ale kruci, je tak drahé všem citlivým mimetickým duším… Macháček ho taky neškrtl.), pantomimu, hru s replikami - samozřejmě je to důležité jako paralela pro Gertrudu (Gertruda: Myslím, že ta dáma příliš slibuje. - Hamlet: Ale ona své slovo dodrží.). Ještě víc toho pak rozehráli během představení. Hamlet se skloní k Ofélii a cosi ji šeptá. Odhalení svého záměru? Chce, aby věděla od něj, co se děje a byla na jeho straně? Během hry ve hře pak v jeden moment dokonce Hamlet vezme Claudiovi pohár vína z ruky a brání mu, aby se cicmal s Gertrudou… Všechna tahle akce jde nad rámec toho, co má přímou oporu v textu. A všichni členové herecké company jsou muži, takže královnu hraje mladý muž, stejně jako v Shakespearových časech. 🤓 V druhé polovině inscenace je toho vůbec hodně. Široce rozehraná scéna hry ve hře, navíc s již zmíněnou nevídanou Hamletovou pantomimou v řadách nepřátel. Výborný divadelní moment s modlícím se Claudiem a monologizujícím Hamletem s napřaženým mečem hned za ním (publikum ani nedutá). Dobrá scéna s Gertrudou a ve zkouškové koncepci imaginárními (ano jde o rozdílné vize vládnutí ne portréty) královskými medailony, ale tam už jakoby Burtonovi docházela šťáva. Mladší, méně alkoholizovaní Hamleti hrají scénu v matčině ložnici s větší vervou. Celkově je ovšem ve druhé části představení méně Burtona (a jeho monologů), neb po odeslání do Anglie už máme jen jeden - nejklidnější, vyrovnaný s osudem, na pláni s Fortinbrasovým vojskem. Méně je samozřejmě i Cronyna, což oboje je největší zkouškou Gielgudova představení. Naštěstí Shakespeare drží! 🤓 Osric je notně seškrtán. V této burtonovsky dospělé inscenaci dává smysl obětovat “lacinou” satiru a jakousi nepatřičnost tohoto zábavného, Hamleta rozptylujícího, výstupu po pohřbu Ofélie a před soubojem. A všichni se už těšíme na šerm, ten není nijak opulentní, ale dostatečně akční a nezadržitelně spějeme do velmi nesentimentálního a krátkého finále. Žádné objímání nebo poponášení s Horatiem, rychle mu zahodit pohár s otráveným vínem, odvalit Claudia z trůnu, cynicky se uchechtnout a nechat se mrtvý do něj posadit. Je to při vší Burtonově elektrizující přítomnosti velmi mužný, strohý a nekompromisní, civilní Hamlet. 🤓 Je to výborná inscenace, vybalancovaná, kde do sebe všechno zapadá, což ve výsledku převáží i to, že jako každé provedení Hamleta, má i toto některé výborné, objevné momenty a některé slabiny. 🤓 Tou hlavní je, že Burton byl ideální Hamlet (pokud vůbec, válečník Henry V. mu určitě seděl víc), když ho hrál v roce 1953 v Anglii, ale z toho máme jen pár fotek a vzpomínek současníků. Jeho Hamlet z roku 1964 - byť byl Burton z dnešního pohledu pouhých 38 let mlád - rozhodně není mladý citlivý princ (jako ve hře), který projde velkým vývojovým obloukem. Je již zformovaným mužem, poničeným zápasem za své ideály, mířícím do středního věku. Fyzicky Burton vypadá jako štamgast spěchající za partou ožralů do jejich oblíbeného pubu. A vlastně to tak bylo. Představení sponzorovala J&B Scotch, už při zkouškách v Torontu whisky tekla proudem a Burton pak během představení prý snadno vyžahnul celou láhev. I v důsledku toho náhle měnil svůj pohyb a intonaci a bral to nikoli jako neprofesionalitu, ale jako součást “final rehearsal aesthetic” konceptu celé inscenace. 🤓 Shrnuto: rok po Cleopatře, kdy Burton s Liz stále plnili přední strany bulváru, se od ledna zkoušel Hamlet v Torontu, v půli března se s Liz v Montrealu vzali, čímž dodali bulváru další náboj. Premiéra Hamleta byla v NY 9. dubna, derniéra 8. srpna, tedy 17 týdnů, každý týden 8 představení! Na Brodwáju, jak si čeští herci nedokáží představit ani v nejčernějších snech, se hraje út-pá, pak so a ne každý den 2 představení, v pondělí je volno, občas nějaké matiné navíc i ve všední den. Po celou dobu tohoto hamletovského deliria byli ‘Dickenliz’ na každém kroku pronásledováni davy fanoušků, bylo to jako Beatlemania. Jen divadlo, hotel…and booze. 🤓 Hrálo se v oblíbeném, na poměry Broadwaye komornějším, prostoru Lunt-Fontanne Theatre (cca 1500 míst), s výbornou akustikou a viditelností. Záznam byl pořízen 5 týdnů před koncem tour, sestříhán z celkem 3 představení 30. června a 1. července. Poté, co režisér Gielgud opustil NY, tedy přestal dohlížet na svoje představení. Když pak viděl záznam, velmi jej, a Burtona především, zkritizoval. (“the most mannered and vulgar performance”). Ale jak bylo řečeno na začátku, tato inscenace se v principu rozklížit nemohla, chátrat mohla jen s rostoucím géniovým alkoholismem. 🤓 Burtonův Hamlet dosáhl broadwayského rekordu 137 představení, čímž o 6 překonal Gielgudův předchozí hamletovský rekord z roku 1936 a byl komerčně nejúspěšnějším Hamletem v americké divadelní historii. 🤓 Ve skutečnosti byl ale Burtonovou divadelní labutí písní. Na Broadway se herec vrátil už jen dvakrát. V Equusovi (1976) - velmi úspěšně, leč zde poprvé ve svém profi životě nepil při představení a čelil tak všem abstinenčním příznakům, které musel v rámci svého hereckého výkonu přemáhat. A rok před smrtí v Private Lives (1983), opět do svého hamletovského divadla Lunt-Fontanne a opět s Liz, tentokrát společně na jevišti. Jakoby se na rozloučenou chtěli vrátit do momentu, kdy jejich společný život byl nejzářivější. () (méně) (více)

Galerie (1)

Reklama

Reklama