Režie:
Goran MarkovičKamera:
Zivko ZalarHudba:
Zoran SimjanovičHrají:
Slavko Štimac, Aleksandar Berček, Branislav Lečič, Rade Markovič, Srdjan Karanovič, Rajko Grlič, Goran Markovič, Slobodan Aligrudič, Ljubiša Samardžič, Bekim Fehmiu, Zoran Simjanovič (více)Obsahy(1)
Asi dvanáctiletý Pero (Slavko Štimac) vyrůstá na maloměstě bez otce v rozpadajícím se domě s věčně opilou matkou. Je tak odkázán sám na sebe a na ulici se živí drobnými krádežemi. Když je již po několikáté zadržen, je postaven před soud. Soudce rozhodne o jeho umístění do diagnostického ústavu v Bělehradě. Tam jej doprovodí dobrosrdečný policista Cane (Ljubiša Samardžić), který ví, že je Pero v jádru dobrý kluk. V den Perova příjezdu do diagnostického ústavu zde nastupuje do zaměstnání také nový vychovatel Žarko (Bekim Fehmiu), který dostane na starost právě Perovu skupinu. Žarkův přístup k výchově a vzdělávání je diametrálně odlišný, od přístupu ostatních zaměstnanců. Jeho lidské, takřka kamarádské chování k svěřencům, je jim brzy trnem v oku. Také Fikret (Branislav Lečić), téměř plnoletý mladík, se staví proti Žarkovi, protože cítí, že ohrožuje jeho roli obdivovaného vůdce skupiny.
Žarko má s kluky trpělivost i poté, co na začátku opakovaně zneužijí jeho důvěry. Postupně si získává jejich důvěru. Také Pero začíná ve skupině záhy hrát výraznější roli. Díky jeho dobrosrdečné bezprostřední povaze dokonce přiměje promluvit Lupčeho (Aleksandar Berček) – staršího kluka, který mlčel od chvíle, kdy byl umístěn do ústavu. Když je Lupče s Perem obviněn z krádeže většího obnosu peněz, postaví se Žarko za ně, proti řediteli i kolegům.
(dzira)
Recenze (3)
Škoda toho predvídateľného záveru. Je to inak celkom zaujímavý film, ktorý originálne kolíše medzi ultra drsnou sociálnou drámou (odpornejšie sa už asi Belehrad nakrútiť nedal) a vtipnou komédiou z prostredia polepšovne. Záverečný schematizmus podobne ako u Pas koji je voleo vozove zničí, čo sa dá. Jeden z mnohých filmov, kde šokujúci záver, je tak predvídateľný konštrukt, že vôbec šokujúci nie je. ()
Podobné prostředí znám pouze z jednoročního pobytu na vojně. Řešil jsem ho tím, že jsem všechno ignoroval a ničeho se nezúčastňoval. Ještě teď se divím, že mě nezavřeli. Přesto to však bylo dost tristní, a v porovnání s Goranovičovým "pasťákem" snad ještě horší. Nebyla tam jediná sympatická osoba, natož spřízněnec, či přítel. Typ lidi, kteří tento prostor výhradně obývali, jsem nikde předtím neviděl a netušil, že existují, a poté, co jsem jej opustil, jsem se s nimi více nesetkal. Tady měl Pera 'Trta' (Shaggy) lepší pozici: nebyl příliš náročný, už předtím lecčím prošel, ale hlavně měl kolem sebe několik přátel - velice sypatického policajta Canea, vychovatele Munižabu (který tvrdil, že vychovatelé a chovanci si mají navzájem pomáhat) a některé chovance. A tak film, který měl působit depresivně, nakonec vyzněl spíš neutrálně (či i přes tragický závěr dokonce optimisticky), přestože zaběry z interiérů (pasťák) i exteriérů (Bělehrad) se o to mocně snažily. ()
Gorana Markoviče považuji za možná nejlepšího srbského režiséra (co film to perla). Jeho celovečernímu debutu lze z dnešního pohledu pár věcí vytknout, přesto jej nelze nezařadit do zlatého fondu jugoslávské kinematografie.... ()