Jahrgang '45
Režie:
Jürgen BöttcherScénář:
Klaus PocheKamera:
Roland GräfHudba:
Wolf BiermannHrají:
Monika Hildebrand, Rolf Römer, Werner Kanitz, Paul Eichbaum, Richard Rückheim, Holger Mahlich, Ruth Kommerell, Gesine Rosenberg, Walter Stolp, Ingo Koster (více)Obsahy(1)
Třiadvacetiletý Al je unaven dosavadním životem a rozhodne se jej od základu změnit. Dva roky je ženatý s Li a bydlí s ní v malém bytě ve staré zástavbě berlínské čtvrti Prenzlauer Berg. Připravuje žádost o rozvod, přestože Li miluje stejně jako předtím a ani svému dobrému kamarádovi, své matce a dědečkovi neumí vysvětlit, co se v něm děje. Své rodině ještě navíc vyčítá, že se neumí osvobodit od její válečné minulosti a s ní spojených zážitků. Al se poflakuje po městě, schází se s přáteli, flirtuje s dívkami, ale to „jiné“ co hledá, ten pravý život, nenalézá... Jürgenu Böttcherovi se v tomto hraném filmu s formálně dokumentárním stylem povedlo výstižně zachytit životní pocit generace, která již 2. světovou válku sama nezažila, ale byla naplno zasažena jejími následky. Až na Berlinale v roce 1990 se tomuto snímku dostalo zaslouženého uznání. (Das Filmfest)
(více)Recenze (1)
Má zvědavost na jeden ze slavných zakázaných filmů DEFY byla poněkud zklamána a na celém filmu je tak z dnešního pohledu nejzajímavější dumat nad tím, co tehdejší dohlížeče tak vyprovokovalo, že zatrhli už hrubý sestřih. Ano, Ročník 45 se relativně otevřeně opírá do instituce manželství a byrokratických překážek rozvodu, avšak na téměř nic víc ohledně sporů soukromého a politického života se zde nenaráží. Poměrně nesympatický hrdina se buď ve dlouhoohniskových cinéma-vérité záběrech motá po městě, za městem nebo pokuřuje s dědou Mogulem a je nesympatický zejména proto, že nevypadá na 20, ale na 35 let a proto, že jeho činy nejsou žádné a nebo jsou tak minimální, že by nevyjadřovaly nic ani při jiném stylu natáčení a větším ponoru do nitra jeho postavy (např. si lehce utahuje ze svého prarodiče a zkouší si jeho ošoupanou čepici = upozorňuje tím na jeho stáří a s tím spojené překonané názory na život...a to je druhý nejexplicitnější čin, který kromě rozhodnutí k rozvodu hrdina udělá). Podivné je také, že to z čeho můžeme usuzovat, tedy řeč jeho těla, o nespokojenosti či depresi moc nevypovídá, spíše naopak. Drobné bezvýznamné pochůzky za kamarády by mohly být kořením, avšak dialogy jsou překvapivě suché. Absence dramatizace není problémem, je jím absence uvěřitelnosti, že berlínský život mladého člověka a tím spíš "rebela", by mohl být uprostřed 60.let tak nezajímavý. Dokonce ani na večírku v závěru se téměř nic nestane, pouze se lehce flirtuje, kdosi si dá pěstí a rovin Černého Petra se nedosahuje ani náznakem. A hle, máme zde paradox, jeden z hlavounů DEFY Franz Jahrwow se v roce 1966 vyjádřil, že "...lidé a prostředí jsou zde koncipovány tak, že by je bylo možno zařadit spíše do kapitalistické než socialistické sféry života. Jelikož však film předstírá, že odráží realitu našich sociálních podmínek, stává se hluboce nepravdivým...". Takže cenzoři se podle všeho typicky chytili do pasti oddramatizovaného filmu s dokumentárními formálními prvky a výsledek jim připadal jako výsek z bezcílného kapitalistického života nudících se floutků. ()