Carlina píseň

Pokud je Ken Loach marxista, pak jsem také marxista, pokud je neomarxista, pak jsem také neomarxista, a pokud není marxista ani naomarxista, pak jí nejsem ani já. A také se domnívám (zde slovy Milana Valacha), že skutečný socialismus, v jeho marxovské podobě, je něčím, co leží (ještě) před námi. K uskutečnění této humanizace lidské společnosti je však mimo jiné třeba očistit čest jména socialismu a komunismu a učinit je opět přitažlivým pro miliony neprivilegovaných na celém světě. Bez nemilosrdné a radikální kritiky období vlády komunistických stran to není ale žádným způsobem možné. Ken Loach se o to pokouší v té nejčistší a nejméně záludné formě. Správně to formuluje Pohrobek: Zamiluje se do ní (George) a přebírá za ni (Carlu) odpovědnost. Možná není správné "za ni", to asi nelze, v tomto případě je možno se pouze "cítit za někoho zodpovědný"; anglicky "love" je skoro totéž co "care", česky "milovat" není vždy "starat se (o něčí prospěch)". Ohledně politické stránky filmu musím dát za pravdu Radkovi: Ak nebodaj vzniká v tejto oblasti čosi zdola, treba sa postarať čo najskôr o zničenie alebo aspoň o spoplatnenie týchto aktivít. Třetím aspektem, o kterém bych tu chtěl mluvit, se rovněž i zde vyskytuje v dalším příspěvku (sarianna): Carla se v domácím prostředí začíná měnit v sebevědomou osobu a George se pro změnu postupně stává patým kolem u vozu. Domnívám se, že tu jde o společenskou deteritorializaci podle Gillese Deleuze: stejné síly, které v určitém prostředí něčemu umožňují, aby se stalo sebou samým, mohou zároveň v jiném prostředí vést k rozkladu nebo proměně. Přestože tento film není zdaleka Loachův nejlepší, jeho důslednou dialektiku (v původním smyslu) je nutno ocenit i zde. Možná by bylo dobré ještě říct nějaké rozhodné slovo, ale víc než, že revoluce není vhodná pro frajera z MDH, mě nenapadá. (18.12.2023)

No tak přiznejme si, že milostné vzplanutí mezi autobusákem Georgem a uprchlicí Carlou je poněkud násilně zkonstruované a rovněž si přiznejme, že příběh je od jisté chvíle docela předvídatelný a morální poselství, které obsahuje už jsme taky stokrát viděli. Nicméně se mi libí ta proměna vztahu hlavních postav v průběhu příběhu, kdy se nejprve milují, dokonce tak moc že se obyčejný autobusák rozhodne se vším v Glasgow seknou a odejít do neznámé Nikaragui. Tady ale jejich vztah začíná pomalu chladnout do té chvíle zakřiknutá Carla se v domácím prostředí začíná měnit v sebevědomou osobu a George se pro změnu postupně stává patým kolem u vozu a Carla ho začíná jaksi vytěsňovat. Zkrátka bych to vyděla tak na tři a půl,ale vzhledem k tomu, že Robert Carlyle byl prostě skvělý,tak nakonec za 4 (byť jsem možná trocu zaujatá). (07.07.2013)

Karlina pieseň musí neskutočne rozčuľovať tých, čo k životu potrebujú zdieľať hodnoty s režimom. Ide o typy príbuzné revízorovi hromadnej dopravy z úvodu. Ten pristihne čiernu pasažierku, no neuzná akciu šoféra autobusu, ktorý jej za vlastné kúpi lístok. Vymáha pokutu a chce volať políciu. Takíto ľudia zbožňujú vládu ideí (socialistická, kapitalistická, liberálna, komunistická, nacistická, katolícka, židovská, anarchistická) a požadujú bezpodmienečné dodržiavanie pravidiel. Neuznávajú mäkšie formy ich rešpektovania, spočívajúce v poučení, prevencii a pochopení tých, čo normy prekročia. Naopak: požadujú prísne tresty. Neuvedomujú si, že ide o sankcie vymyslené štátnou, prípadne inštitucionálne duchovnou mocou, slúžiace najmä udržaniu systému (poslušnosti dogmatickej viere). Potom sú tu iné typy. Ľudia, ktorí sa dokážu vcítiť a niečo pochopiť. Ak niečo nechápu, poučia sa, najlepšie z vlastnej skúsenosti. Taký je hlavný mužský hrdina, vodič autobusu. Zoznámi sa s Nikaragujčankou Karlou. Pomôže jej v strádaní. Postupne sa dozvedá drsné podrobnosti z jej osobnej minulosti, z doby ľavicovej revolúcie, z teroristického pôsobenia CIA. Američania nadŕžali somozovskej totalite a navádzali vojenské jednotky na zničenie škôl a nemocníc (opory každého fungujúceho systému). A taktiež kultúrnych centier. To je v povahe každej nacistickej formy vlády - obmedziť na maximum slobodu spevu, tanca, divadla, kina, výchovy a zdravotnej starostlivosti. Ak nebodaj vzniká v tejto oblasti čosi zdola, treba sa postarať čo najskôr o zničenie alebo aspoň o spoplatnenie týchto aktivít. Napriek láske, ktorá vznikne, napriek nočným morám, ju návrat do rodnej krajiny vtiahne. Rodinou, priateľmi, láskou. Silný film. Podľa pamätníkov (aj podľa emigrantov do USA) je dobová situácia v Nikaragui ukázaná vo filme presne. Poznámka: Užívateľovi Cushingovi film pripomína proletárske agitky s jediným správnym svetonázorom. Mýli sa v minimálne v tom, že tu ozaj nejde o propagandistický film, zadaný víťaznou stranou britských, nemeckých či španielskych volieb. Tu ide o pohľad zvonka na situáciu v inej krajine. Pohľad vecný a triezvy, pohľad ľudí zdola, nie politikov od jednacích stolov, kalkulujúcich s podporou väčšiny. Chápem, že propagátorom neoliberálneho kapitalizmu nevonia film, kde sa otvorene pomenúvajú teroristické akcie riadené americkou tajnou službou, namierené proti chorým, bezvládnym a deťom, ale tak to jednoducho bolo aj v Haiti, aj v Nikaragui, aj v Chile a aj v Argentíne. Kto neverí, nech tam beží a naštuduje si archívy. (05.02.2015)

Vůbec se nedivím, že si někteří dávají do herecké topky Roberta, protože je to sympaťák už jen od pohledu a tady jsem se v tom jen utvrdila i když ho znám už i z jiných filmů. Co říct k filmu je tentokrát nad moje síly, protože z něj mám pocit jak z rozladěného hudebního nástroje, který kdyby si vzal někdo pořádně do parády, tak to mohl být velmi emotivní a silný příběh. Ken Loach má přece jen ve svém šuplíku lepší kousky. (11.01.2017)

Skotský řidič autobusu George (Robert Carlyle) je zcela vytržen ze svého způsobu života, když se seznámí s latinskoamerickou emigrantkou Carlou (Oyanka Cabezas). Zamiluje se do ní a přebírá za ní odpovědnost... Scénář podle Paula Lavertyho, bojovníka za lidská práva v Nikaragui. Slušné spojení dramatu milostného s tím politickým. (18.04.2005)