Smrt panen

Pouštění desek přes telefon se mi hodně líbilo. Docela ale nerozumím několika komentářům, ve kterých se píše o nezodpovězených otázkách nebo nedostatečné motivaci k ukončení života. (Tady bych ještě podotkla, že mi vadí český název filmu, protože sebevraždy se nedají nahradit slovem smrt, aniž by se nepokazilo celkové vyznění). Nikdy nemůže vědět, jak se holky cítily, když byly neustále zavřené. Na druhou stranu - pokud byly tak nespokojené a nešťastné, mohly něco dělat. Kromě scény pálení desek neproběhla jediná hádka. Co si ale budu dlouho pamatovat je zlatý křížek visící matce na krku, symbolizující katolickou víru, kterou se snažila praktikovat, a to velmi tvrdě. Její chování nemělo s pravou vírou mnoho společného... DVD: Jen několik fotografií a trailer. Když najíždíte na konkrétní položky označí se růžovým obtiskem nalíčených rtů. Fuj, to se tam vůbec nehodí. (03.04.2008)

Velce smutné. Místy možná nudné, ale ne až tak jako slavná Nuda v Tokiu... eh, chtěl jsem říct Ztraceno v překladu. Skoro nikdy to není doopravdy vtipné, což samozřejmě být ani nemělo, aby melancholie a tíha smutku byla co největší. Nutno uznat, že po filmařské stránce jde o hodně kvalitní kus. To zároveň vůbec nevylučuje skutečnost, že jde o počin poněkud umělý a nucený. Přistihl jsem se, že hned od začátku některým postavám nevěřím to, co říkají. Abych Sofii C. nedával pořád jenom kapky: vysoce chválím za výběr muziky. A nejen proto, že tu zazní i někteří mí velcí favorité, jako Styx nebo Heart (ti dokonce dvakrát). A když už jsme u toho, tak scéna s pálením desek Kiss a Aerosmith je pro rockera mého typu také docela pamětihodná. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že Sofia má ráda De Palmovu Carrii - cítil jsem na několika místech silnou inspiraci. Osobně tu vidím též mírnou spřízněnost s filmem Donnie Darko, možná ještě s Piknikem na Hanging Rock. (Do rozboru literárních vlivů se pouštět nebudu, ale i tímto směrem by se dalo úspěšně vydat.) Smrt panen je film, na němž je nejvíce opravdový jeho hluboký smutek. A možná jenom ten. Což nakonec nemusí být zrovna málo. (13.01.2007)

Smrt panen je technicky bravurně zvládnutá, má skvěle napsané postavy, zajímavý námět a cit pro vykreslení prostředí i doby. Sofia vypráví o čtveřici chlapců v sedmdesátých letech, kteří fascinovaně sledují přísným způsobem vychovávanou pětici překrásných dívek, bydlících naproti domu jednoho z nich. Jedna z nich se totiž pokusí o sebevraždu a zanedlouho ji i dovede k „úspěšnému“ konci... A to je jen začátek. Poměrně depresivní příběh vypráví Sofia Coppola skrze objektiv zdánlivě idealizujícího retrostylu sedmdesátých let, všechno je barevné, načančané, plné fajnové muziky, ale člověk cítí tu postupně gradující nenápadnou tragédii, kterou si skuteční viníci vůbec neuvědomí. Příběh je navíc neustále obohacován výpověďmi „očitých svědků“, ukázkami z televizních zpráv a především monologem vypravěče příběhu, který kdysi byl jedním ze čtyř chlapeckých hrdinů, a dnes z pohledu dospělého poutavě komentuje, co se tehdy vlastně stalo. (15.11.2005)

Sofii Coppola podle mne patří mezi největší současné režisérské talenty. Její režijní styl není kdovíjak rozmáchlý ani okázalý a nestrhává na sebe příliš pozornosti, zato je chirurgicky přesný, jemný a velmi osobitý. Ve Virgin Suicides pracuje Sofia velice citlivě s charaktery jednotlivých postav, na těch vpodstě nenalezneme žádnou chybičku, zvlášť když jsou tak skvěle zahrané. Jedinečná na tomto filmu je ale hlavně jeho cleková nálada - převážně jemná a něžná, tam kde je to třeba ovšem nenásilně přechází až do úplné mrazivosti. Pochvalu bych směřoval i na přesně padnoucí hudbu a výtečně namluvený over-voice Giovanni Ribisiho. Sofie Coppola mě svým debutem nesmírně příjemně překvapila a popravdě také trochu zastínila Jana Svěráka, kterého jsem si vážil (a stále vážím) z velké části právě pro jeho režijní jemnost. (25.09.2007)

........Vskutku zajímavý debut začínající režisérky. Jak se říká, jablko nepadlo daleko od stromu a u Sofie jakbysmet. Řemeslné umění otce, od kterého se hodně naučila, morální podpora svého manžela Spika Jonze, její herecké začátky, studium výtvarného umění, vytváření scénářů, to vše je zahrnuto ve všech jejich zajímavých a nezvykle komorních dílech. Zde jde o adaptaci románu J. Engenida. Její zdařilý dobový kousek ze 60..70 let je teenegerský vyprávěný příběh. Hudební kolorit k filmu vytvořili dva mladíci z městečka Versailles. Soundtrack Air je jemná instrumentální hudba, která úžasně splývá s dějem a v některých chvílích nabývá převahy nad vlastní vizuální stránkou....Pokud další činnost Coppolové zůstane ve stejném tvůrčím myšlení a pojetí, pak se tedy máme SAKRA na co těšit !! (13.11.2004)