Nobi
Fires on the Plain
Režie:
Kon IčikawaScénář:
Natto WadaKamera:
Setsuo KobayashiHrají:
Eidži Funakoši, Mickey Curtis, Tacuja Išiguro, Džun Hamamura, Masatoki Sasaki, Kiwami Sazanka, Jošio Inaba, Šizuo Čúdžó, Hikaru Hoši, Asao Sano, Gakuja Morita (více)Obsahy(1)
Píše se rok 1944 a japonská armáda čelí americké invazi na Filipínách. Japonské jednotky jsou na pokraji vyčerpání kvůli špatnému zásobování. Vojáci jsou roztaženi všude po horách a čekají – na smrt? Hlavní postavou je svobodník Tamura, kterého zapudila vlastní jednotka, protože byl nepotřebný kvůli své nemoci. Ponechám sám napospas osudu, co udělá? Kam jej nohy na ostrově Leyte zavedou? (Zíza)
(více)Recenze (29)
Včera jsem dočetl knižní předlohu Šoheje Óoky Ohně na planinách a celý natěšený jsem si pustil film. Film rozhodně nebyl špatný, vlastně byl dobrý, ale moje očekávání byla větší. V knížce působí všechno mnohem dramatičtěji a odpudivěji. Během filmu se od knížky liší jen pár drobností, ale co je jiné je celý konec. Kniha je mnohem humanističtější, na druhou stranu rovněž mnohem drastičtější a naturalističtější. Samotný hlad jako jedno z ústředních témat je knize mnohem hlubší. Ve filmu například není scéna, kdy Tamurovi granát utrhne kus ramene a on ho sní. Nebo všechno okolo slimáků a much. Po pravdě řečeno, kdyby byl film tak brutální jako knížka, asi bych ho těžko rozdejchával. Po dokonalé knížce mírné zklamání, ale přesto jde pořád o skvělý film. ()
Sú tu síce niektoré témy spoločné s o tri roky staršou Barmskou harfou, no páčilo sa mi to menej ako uvedený snímok. Barmská harfa bola omnoho duchovnejšia a hĺbavejšia. Naproti tomu Nobi je skôr snímok na efekt, navyše pomerne dosť jednotvárne zameraný a monotónny - väčšinu času sa všetko točí okolo nedostatku jedla a hladovaní. Tiež záver mi prišiel predvídateľný, vlastne inak to ani skončiť nemohlo, to by potom celá antivojnová pointa stratila svoj význam. Jediné, čo ma výraznejšie zaujalo bolo výborné prostredie a slušná akoby apokalyptická atmosféra, avšak po čase, keďže sa film v tomto smere nijako nemení, ma to začalo ubíjať a aj trochu nudiť. Koniec bol už pre mňa vykúpením. 55/100 ()
Mimoriadne progresívny režisér, Kon Ičikawa, ma tentoraz akosi výraznejšie prekvapil, čo sa teda konkrétne týkalo tohto filmu, ktorý je doslova opačným protipólom jeho predchádzajúceho, ešte vskutku dosť「mierumilovného」počinu - Biruma no Tategoto z roku 1956, pretože Nobi, je síce tiež rovnako spracovaným na vojnovú látku, ale v podstate o dosť surovejším spôsobom, napríklad niečo na spôsob ruského, naturalistického snímku Idi i smotri, no nezachádzal až tak strašne do extrému, ako práve tento ruský kolega z roku 1985, i keď podotýkam, že zrovna ani v tomto prípade, som určite nebol o nič ukrátený, ba dokonca, niekoľko filmových pasáží bolo tak sugestívne nakrútených, že si obidvaja kolegovia môžu kľudne medzi sebou navzájom pogratulovať, aspoň v čisto hypotetickej rovine. • Od samého začiatku som sa intenzívne zapozeral do pevne stanoveného príbehu, ktorý ale nemal napevno stanovené pravidlá, čiže od momentálne ustupujúcej, japonskej armády na Filipínach, môže divák čakať úplne čokoľvek, a vedzte, že je tomu presne tak! • Ak chce človek skrátka prežiť v naprosto nezávideniahodných podmienkach, urobí pre to absolútne maximum, ak ešte vôbec disponuje určitou vôlou žiť, čo by sa dalo celkom prehlásiť o našom, ústrednom protagonistovi, ktorý sa následne stal mojim spoľahlivým sprievodcom, naprieč týmto nepredvídateľným a zbesilým dianím, kde je možné stretnúť asi kohokoľvek... • Slobodník Tamura z Murayamovej roty, zboru Koizumi, je toho i názorným príkladom, že sa nemýlim, no i na neho sa budú postupne vzťahovať akési väčšie mračná z mojej strany, čo som už vlastne naznačil o pár riadkov vyššie, ale ako by ste sa trebárs vy, zachovali v jeho koži? Samozrejme, že aj on zdivočel, ako sa na toto prostredie proste patrí, ale to ešte nie je nič v porovnaní s ostanými členmi jednotlivých, rozpadnutých jednotiek, ktorí sú oveľa bližšie tomu klasickému『pudu sebazáchovy』, čo ma už trochu vyvádzalo z miery, no nie zas príliš, aby som nebol schopný absolvovať jednotlivé scény, kedy si tvorca veľmi šikovne vypomáhal i v tom zmysle, že niekedy najviac desí najmä to, čo hneď na vlastné oči nevidíme, a máme si to len predstaviť, čo na tomto mieste jednoznačne platilo, pričom nielen týmto štýlom sa charakterizoval tento film, ktorý na oplátku zväčša ponúkol aj množstvo nezabudnuteľných záberov, ktoré sa mi medzitým stihli vryť do pamäti! • Mimochodom, sledovať to v jednom celku, nie je asi pre každého bežného konzumenta filmov, no i napriek tomu si myslím, že sú dávno zvyknutí na určitý druh násilia, buď z počítačových hier, alebo zo všelijakých klonov Johna Wicka a podobne, ale táto forma s obsahom, je už o niečom podstatne inom, čo sa zrejme nezhoduje s ich predstavami. Nevravím, že Ohne na planine, sú dajme tomu, neustále nasiaknuté nekonečným násilím, skôr tu prevládala taká, bezútešná atmosféra so silnými depresívnymi obrazmi, ktoré nakoniec poriadne vyčerpali i mňa, čo som sprvoti možno ani sám neočakával, s akým režisérskym rukopisom sa bude k tomuto dielu pristupovať. Je to iba dobre, že prezentuje číru realitu, pred ktorou netreba odvracať zrak, len kto má na ňu teraz náladu? () (méně) (více)
(český název: Ohně na planinách) Svého času působilo velmi kontraverzně natočit takto krásný film s protiválečným námětem. Hrůzy války a krásno to přece nejde dohromady. Každopádně je na tomto filmu znát japonský estetismus - vše udělat tak, aby to bylo krásné (ať je to cokoli). Ičikawa se počítá ještě ke klasické generaci japonských režisérů jako byl Kurosawa, Imai nebo Kobajaši. Krásná černobílá kamera s důrazem na kompozici a užití světla. - Ikdyž je téma kanibalismu z našeho úhlu pohledu podáno velice decentně svého času to byla šokující výpověď, protože tento film toto téma v jap. kinematografii otevřel. Hrůzy války tentokrát reprezentuje především hlad. Příběh je skoro psychologická studie o podléhání hladu. A třebaže jde o příběh založený na autentické zkušenosti autora literární předlohy, má až surrealný snový nádech. - Pokud jde o mě, velmi silný příběh a přitom krásná podívaná. Vřele doporučuji. ()
Knihu Šoheie Ooky - Ohně na planinách jsem četl již před lety. Byl to můj takový první bližší pohled do duše japonského vojáka formou autobiografickcých vzpomínek. Japonci nám byli většinou americkými autory a vojáky píšícími po válce své vzpomínky prezentováni jako zfanatizovaná monstra pohrdající smrtí, která bylo nutno jen vyhubit. Američané by Japonce samozřejmě raději zajímali, jenže těch, kdo se nechal bylo málo a často to bylo spojeno s nesmírným rizikem smrti z důvodu sebevražedného odpálení fanatika. Po celé Asii zůstaly v roce 1944 zbytky roztříštěné japonské armády. Některá uskupení se Američané ani nesnažili zničit. Okupovaný atol pouze obešli, odstřihli od zásobování a osádka sama vymřela na nemoci a hlad. Podobně se tak dělo i ve vnitrozemí. Film celkem věrně kopíruje dějovou linii knihy, kdy se džunglí stahují zbytky císařské japonské armády kamsi, odkud bude proveden mohutný protiúder. Řada mužů nemá zbraně, z uniforem jsou cáry, někteří jsou zranění, chybí jídlo a skupiny jsou neustále obtěžováni americkými letadly. Ze slavné a nepřemožitelné (a také neskutečně brutální) armády zůstalo jen několik set duchů, ploužících se s vpadlýma očima džunglí. Někteří když už nemohou si jen lehnou a čekají na smrt. Tamura (v knize sám Ooka) dostane rozkaz jak voják nemocný tuberou hlásit se v nemocnici. Veliteli je jasné, že přeplněná. Dá mu tedy rozkaz aby pokud jej nemocnice nepřijme se k jednotce jako neplnohodnotný voják ujídající tenčící se zásoby zdravým mužům nevracel, ale zabil se granátem. Tamura jde tedy do nemocnice, kde jej odmítnou. Odchází se zabít, ale objeví na planině v dáli oheň, důkaz lidské přítomnosti, který jej nutí jít dál a dál i když je to nebezpečné. Během cesty potkává své spolubojovníky i zcela cizí vojáky. Rozhodne se, že se vzdá Američanům. Dostane jídlo, zdravotní péči a tahle nesmyslná a prohraná válka pro něj definitivně skončí... Na rozdíl od knihy film končí drsně, avšak o to více reálněji. Sám Óoka s neuvěřitelným štěstím válku přežil, ale následky svého putování si nesl do své smrti. Viděl neskutečnou bolest i kanibalismus, často sám musel obstát před nabídkou pozřít lidské maso, nebo riskovat vyčerpání a smrt... Ačkoliv Japonci dělali v Pacifiku šílené věci, zde je nelze než litovat. Řada z nich takto přežívala po džunglích dlouho po válce a poslední voják byl z filipínského ostrova Lubang vyzvednut v sedmdesátých letech (Hiró Onoda - 1974). Rozhodně si přečtěte i knihu, film však plně obstál a já dávám 5 sladkých brambor. * * * * * ()
Galerie (21)
Photo © Toho / Daiei Eiga / Criterion Collection, The
Reklama