Hezké vesnice hezky hoří

Prazvláštní film, který se místy hodně těžko sleduje, jaho přínos je ovšem nesmírný, už jen proto, že zde pokuazuje na vníka války v podobě příšery z tunelu, což je prostě poukázání na fakt, jak těžko se v takovémto chaotickém konfliktu viník hledá, jak slepé, je za hlavního viníka obvinit jen a pouze Srby. Ta příšera byla ve všech stranách konfliktu a objevila se, když zemřel Tito a vyplula zcela na povrch v devadesátých letech, když jim dali do rukou zbraně aneb viva la primordialistická koncepce nacionalismu (viz vydlička a její užití=nacionalismus je iracionální svinstvo), spolu s právem národů na sebeurčení a s nedořešenými mocenskými spory, do té doby dušenými tuhým režimem. Když si celou tuhle sakra špatnou situaci spojíte s cynickým pohledem režiséra, poukazujíc pomocí humoru na absurditu této sakra špatné situace a nebudete v tom mít k tomu všemu bordel (což, co si budem povídat, šlo místy hodně těžko, díky množství dějových linií), užijete si tohle dílo minimálně maximálně náramě. Tož tak. (27.03.2011)

Jeden z mnoha filmů o jugoslávském konfliktu osvětlující podobně jako jemu podobné složitost vztahů bývalých přátel rázem se nenávidějících a zabíjejících, ale obohacující pohled na nesmyslnost těchto válek o úvahy o také pozitivní roli silné ruky, která sice omezuje svobodu, ale dokáže udržet na uzdě vášně směřující ke krveprolití. Někdo potřebuje Tita, někdo jiný se bez něj obejde. (27.09.2013)

Šílenství, údajně inspirované Tarantinem a věnované starým jugoslávským filmům (nebo filmařům). Jedna scéna ostatně hezky paroduje to, co mám s jugoslávskými filmy nejvíce spojené - a neřeknu, co to je, snad jen to, že se tady postavy dozvídají, že Tito, syn národa, zemřel. Úvodní scéna mě bohužel navnadila jinak, než se nakonec film ubíral, bohužel jinak, než by se mi líbilo. Místy opravdu zajímavý snímek, jindy jsem se ale i docela nudil. (10.03.2010)

Tak až na bezchybné stříhání pásky na začátku a zalévání květin v květináčích benzínem, jo a na tu babu co chtěla učit eerotiku ty malý klučiny, tak jsem to zvětšiny sladce prospal a až kulometná palba mě vždy zdvihla do pozoru a očekávání věcích příštích a bohužel zas dospánkuvolajících. Holt nejsem srdcem Jugoslávec ni Chorvat. (15.07.2010)

Pojem balkánský cirkus u nás dostal do širšího povědomí především Kusturica a v jeho podání s ním nemám problém. V některých případech mi sedl skvěle, jak o tom svědčí pět hvězdiček a nadšený komentář Černé kočky, bílého kocoura. Jeho rytmy balkánské dechovky ve mě vyvolávají pozitivní asociace. Pod taktovkou Srdjana Dragojeviče se tenhle pozoruhodný fenomén vydal směrem, který ve mě - zdvořile řečeno - vyvolává rozpaky. Ne, že bych se v Dragojevičově rozmáchlosti a nepřetržitém střídání časových rovin ztratil, ale obojí mě unavovalo. Výrazná teatrálnost mě spíš dráždila, než aby lákala a bavila. Podivné, místy až křečovité spojení humoru a hrůz válečných zvěrstev mi nesedlo. Podle mého soudu schází Dragojevičovi cit pro správné dávkování ingrediencí, takže výsledkem je přepálený guláš. V jeho filmu najdete snad všechny myslitelné motivy a žánrová klišé válečných filmů, ale je to roztříštěné a navíc mám pocit oslavy fanfarónství a přepjaté pózy balkánských válečníků, které mnohem lépe ve svém grafickém románu Šíbr zpracoval Joe Sacco. Tam, kde jiní vidí jedno z nejlepších filmových zpracování balkánských válek, já spatřuji opak. Intimnější a sevřenější výpovědi typu Země nikoho mě oslovují nepoměrně víc. Celkový dojem: 45 %. (20.03.2019)