Hezké vesnice hezky hoří

Upřímně řečeno po přečtení résumé jsem od tohoto filmu očekával víc. Přesněji očekával jsem prostřednictvím dialogů a retrospektivních scén trochu hlubší sondu do podstaty novodobých "jugoslávských" válek, do jejich historických příčin a souvislostí, a zřetelnější vyjádření srbských postojů a stanovisek k těmto tématům. Z tohoto hlediska jsem trochu zklamaný, protože Lepa sela lepo gore je "jen" další z řady podobných lehce šílených, divokých a groteskních balkánských filmů s typickou kombinací humoru, násilí a nadsázky. Takže neočekávejte žádné velké historizování a politikaření, ale "jen" srbský válečný film v klasických kolejích balkánské poetiky. Lze ale předpokládat (a já v to doufám), že diváci tohoto filmu se rekrutují převážně z osob, které se o tuto problematiku aspoň trochu zajímají a mají o ní tím pádem podrobnější informace, než jaké nám nabízí naše zaprodaná a tendenční veřejnoprávní média. (14.04.2013)

Začněme tím, že filmu nebudu vůbec nic vytýkat. Hrůzy (jugoslávské) války byly natočeny tím nejlepším způsobem, což znamená minimalistické, ovšem syrové a explicitní pojetí, perfektní hraní elity srbské herecké školy, zdánlivě neuchopitelné, nakonec však skvěle zapadající střídání časových rovin, zachování relativního odstupu a nezaujatost, černý humor, folklor a spousta indícií pro pochopení motivace řekněme náhodných účastníků válečného konfliktu a vztahu mezi jednotlivými etniky před a při válce. Nechybí ani jugonostalgie a různé pohledy na maršála Tita. Jednoznačně perfektní učebnice novodobých jugoslávských dějin. (14.03.2016)

Více než film. Bible. Někdy mám až pocit, že vše, co se natočilo po roce 1996 (tedy alespoň na téma balkánských konfliktů), je už nutně jen odvar z tohoto díla. Pokud byste od Dragojeviće čekali, že na Srby (tedy i na sebe) vezme veškerou vinu a agresi, nedočkáte se. Viník tu zůstává v podstatě abstraktním a vzdáleným, neznámou obludou z tunelu. A násilí, podobně jako u Kusturuci a některých dalších balkánských režisérů, je předkládáno se samozřejmostí a humorem. To ovšem zdaleka neznamená, že jde o film prosrbský nebo nedejbože proválečný. Ústřední sedmička Srbů vězněných spolu s americkou novinářkou v tunelu je defilé povrchního a nuceného hrdinství i lidské ubohosti: zblblí vesničtí balíci, feťák, zloděj, vyjukaný intelektuál, partyzán na věky zahleděný do maršála Tita. Válečné události jsou zachyceny ještě horké, dříve, než budou zpřehledněny historií, a působí tak naprosto absurdně a bezvýchodně. Většině záběrů dominuje oheň a krev. Propracované střídání několika časových rovin, včetně prosluněných flashbacků z předválečné doby, pak jednak tvoří silné kontrasty a také posilují napětí a děs, které film vyvolává. Fyzický i psychický teror ve scénách z tunelu jde do takových extrémů, že i při opakovaném zhlédnutí mám pořád nervy k prasknutí. Neustále také objevuji další rafinované drobnosti ("Vozi Miško!"). Neopomenutelnou součástí tohoto snímku je hudba. Jsou použity různé písně od jugoslávské hymny po slavné popové a rockové hity (Djordje Balašević, Električni orgazam, Indexi/Crvena jabuka). Některé melodie se objeví jen v drobných náznacích (broukající si zdravotní sestry). Všechny ale mají jedno společné: Upomínají na dobu jednotné Jugoslávie a vzbuzují otázku, jak je možné, že lidé, kteří byli schopni stejným jazykem zpívat stejné písně, se najednou navzájem vraždí. (Nebo naopak: Proč ti, kteří se teď vraždí, se kdysi za každou cenu bratřili.) Precizní záznam proměny člověka a jeho chování v extrémních podmínkách je podpořen stoprocentním herectvím. To je podloženo (snad jako vždy u Dragojeviće) luxusním obsazením. Živojinovićovi mám vždycky po filmu chuť jít poděkovat. Vážím si samozřejmě i režiséra, který při shánění finančních prostředků na natáčení šel takřka přes mrtvoly. Dotáhl to a já s tím mám do konce života co dělat. (23.05.2007)

Prazvláštní film, který se místy hodně těžko sleduje, jaho přínos je ovšem nesmírný, už jen proto, že zde pokuazuje na vníka války v podobě příšery z tunelu, což je prostě poukázání na fakt, jak těžko se v takovémto chaotickém konfliktu viník hledá, jak slepé, je za hlavního viníka obvinit jen a pouze Srby. Ta příšera byla ve všech stranách konfliktu a objevila se, když zemřel Tito a vyplula zcela na povrch v devadesátých letech, když jim dali do rukou zbraně aneb viva la primordialistická koncepce nacionalismu (viz vydlička a její užití=nacionalismus je iracionální svinstvo), spolu s právem národů na sebeurčení a s nedořešenými mocenskými spory, do té doby dušenými tuhým režimem. Když si celou tuhle sakra špatnou situaci spojíte s cynickým pohledem režiséra, poukazujíc pomocí humoru na absurditu této sakra špatné situace a nebudete v tom mít k tomu všemu bordel (což, co si budem povídat, šlo místy hodně těžko, díky množství dějových linií), užijete si tohle dílo minimálně maximálně náramě. Tož tak. (27.03.2011)

Asi nejlepší balkánský válečný film. Několik časových rovin a nejrůznější šílené charaktery. Občas je vám z toho zle a vzápětí vás režisér naprosto dostane nějakým vtípkem - ale humor je to obvykle dost černý. Strašná škoda, že to u nás nešlo ani v art-kinech - přitom tenhle film uspěl docela dost i v zahraničí. (17.12.2003)