Věc

S původní Věcí je to naprosto nesrovnatelný. Tohle vlastně ani není remake, protože všecko je jiný, kromě podobnýho námětu. S přehlídnutím několika drobností jako je rozdílný závěr, by se dalo původní dílo považovat za první díl tohoto, jak to ti Švédi (totiž Norové) objevili a dostali ven a co se kolem toho dělo (a myslím, že i Carpenter to tak mohl zamýšlet). Tohle je syrovej zábavnej horor s tak hutnou klaustrofobní atmosférou, že mnohé menší dítě ji nemusí rozdýchat. Já to viděl poprvé asi v osmi a nemohl jsem spát. Hlavně kvůli té neustále se měnící potvoře, kterou jsem čekal v každém keři a každéým ratlíkovi kolem. Původní film je jen zábavná okecávačka s takovým počtem hlavních hrdinů, že si ani nestačíte uvědomit, kdo je kdo a co je vůbec zač a už je konec. A navíc toto je mnohem zábavnější. (01.12.2005)

Oceňuji fakt nabušenou atmosféru, ale tenhle film u mě doplatil na to, že když já viděl tu věc/tvora, tak mě to vůbec nevyděsilo, ale spíše mě to o strach připravilo. Škoda, hlavně kvůli tomu nedám plný počet. Ale na druhou stranu se musí nechat, že tomuto filmu unikl plný počet jen o kousek. Možná to bylo i tím blbým dabingem. Každopádně minimálně ještě jednou se na film podívám a to v originálním znění s titulky. Pak možná přidám i tu pátou. (29.12.2008)

Nevěřícně nad zdejšími hodnoceními kroutím hlavou, aneb co se stane, když určitý film pravděpodobně mine to správné období či věk. Né, že by to bylo špatné, pominu-li ten béčkově nedotažený scénář a vizuální pojetí, ale atributy jako děsivý, napínavý, depresivní, atmosférický, stejně tak jako moje noční můry, mám spojené s úplně jinými tituly. (19.11.2006)

Dnes už efekty možná komické, ale i tak film budí respekt a je cítit chladná atmosféra, kterou John Carpenter dobře umí. Už v mládí mě tento film zaujal a pocity trvají nadále a hned tak nevyhasnou. Kurt Russell opět září a na hereckých výkonech všech zúčastněných se nedá nic vytknout. Mrazivá atmosféra, soundtrack, nejistota, psychologie a tajemný konec dělají z Carpenterova filmu jeden z nejlepších hororů a tak hodnotím 5 hvězdičky... (24.01.2008)

Jak už víme ze zámořské produkce vzešlé během studenoválečných padesátých let, o společenské tísni se dá nepřímo vyprávět i na půdorysu psychologické sci-fi/hororu, tedy předně a nejsrozumitelněji tam. Věc je produktem podobně podezíravého období, které zasáhlo hollywoodskou tvorbu v osmdesátých letech (tentokrát však nikoli ve spojitosti s politikou, ale s hrozbou nových smrtelných virů typu AIDS). Jde o jeden z nejděsivějších, nejvíce znepokojujících a nejchytřejších hororů, s jakými se může běžný a nepříliš "sečtělý" divák setkat, a to nejen kvůli neopakovatelné atmosféře zmaru, tísně a nejistoty. Je možné namítnout, že Věc není filmem originálním. Ano, o tom nelze pochybovat. Imituje fabuli staršího a v jistém směru i kvalitnějšího Vetřelce, ale lišácké přenesení konfrontace se skrytým a nevypočitatelným nepřítelem z prostor klaustrofobické a temné těžařské lodi, plující nezměrnou kosmickou pustinou (dead space), kde "nikdo nemůže slyšet váš křik", do osamocené výzkumné stanice kdesi v odlidněné a neméně rozlehlé Antarktidě, kde "by mohl váš křik být i vyslyšen, ale dříve zanikne v kakofonii polární bouře", dělá učiněné divy. Oslovení prostředí jako oživlé kulisy, resp. další postavy příběhu, která zviditelňuje paranoický stav mysli a odříznutí postav od tepla civilizace, je mezi těmito dvěma díly nejvíce zřejmým, nejpříbuznějším prvkem, ale souběžně tím nejrozdílnějším, protože oba dva režiséři jej využívají za jiným účelem - Carpenter v budování nervozity, obav ze zjevného a všeprostupujícího parazitického nepřátelství; Scott jako symfonii mrtvého ticha, kosmické hrůzy, děsu z neskutečného a neviděného a lidské malosti (odtud také rozdílné chápání a využití monster). Své nezastupitelné místo v děsivé atmosféře "spiknutí" hraje i Morriconeho minimalistická hudba, která originálně využívá rytmu lidského organismu, totiž tepu srdce. I ten však zaniká v hluchotě a slepotě ledového království. Není úniku. Na rozdíl od plíživého Vetřelce je však ve Věci kladen větší důraz na hyperbolické a groteskní násilnosti. Ty i v dnešní době zůstávají neobyčejně naturalistické a zvrácené, což je deviza, které by moderní digitální morfing dosáhl jen s obtížemi. Monstra ke všemu vypadají jako ty nejabsurdnější a nejobludnější projekce lidského podvědomí, přičemž s psychoanalytickým modelem koresponduje i finální "sestup" do labyrintu sklepení. A na závěr, když nám Carpenter nepřímo dává pocítit naději ve zjištění, že přežije jen ten největší ochmelka z okolí (akcent na umisťování destilátů do záběru), si dovolil být i notně cynický. A nebo je to naopak a zaujme stanovisko hluboce lidské? Ta nejistota! (06.04.2007)