Charing Cross Road č. 84

Zaujímavý film. Nečakajte akcie, činnosť aktivity, ale plynulú korešpondenciu v čase skoro tridsatich povojnových rokov medzi USA a Londýnom. Je to ako jedná veľká kniha. Na jednej strane vynikajúca A. Bancroft čoby spisovateľka a obdivovateľka staroanglickej literatúry a na druhej strane londýnsky knihovník . zamestnanec antikvariátu krásne a úžasne suchý anglický pánko A. Hopkins čoby vynikajúci znalec literatúry. Z bezstarostného záujmu sa vyvinie niečo viac ako priateľstvo , napriek tomu, že sa tí dvaja nikdy nestretnú. A ešte jedna pikoška, mám rád, keď vo filme sa objavia perličky myšlienok ktoré pri pozornom sledovaní divákovi neujdú a ten má potom po filme možnosť ďalej spomínať uvažovať a kochať sa z prežitého zážitku. Tak to bolo v prípade Orwella či John Donaa, o ktorom Bencroftová vo filme povedala, že „ho treba čítať nahlas, lebo je to ako Bachové fúgy“ .. veď posúďte sami a zamyslite sa nad slovami čo ten anglikán v 16. storočí napísal: „ĽUDSKÝ ŽIVOT JE JEDNA KNIHA. KEĎ ZOMRIE JEDEN ČLOVEK, KAPITOLA NIE JE Z NEJ VYTRHNUTÁ ALE PRELOŽENÁ DO LEPŠIEHO ŽIVOTA. A TAK SÚ PRELOŽENÉ VŠETKY KAPITOLY TEJTO KNIHY. BOH MÁ VEĽA „PREKLADATEĽOV“. NIEKTORÉ ČASTI PREKLADÁ ČAS, NIEKTORÉ CHOROBA, INÉ ZAS VOJNA, ĎALŠIE ZASE SPRAVODLIVOSŤ. A BOŽIA RUKA ZVIAŽE VŠETKY LISTY TÝCHTO KAPITOL A ULOŽÍ DO VELIKÁNSKEJ KNIŽNICE KDE BUDE LEŽAŤ KAŽDÁ KNIHA OTVORENÁ JEDNA PRE DRUHÚ.“ (31.08.2014)

K filmu mě přivedl sir Anthony Hopkins(!). Něco tak krásně jednoduchýho, roztomilýho, nenápadnýho, přesto napínavýho, emotivního a tím geniálního jsem do týhle doby neviděla. Nádherně prostej příběh a přitom tak hlubokej. Díky skvělýmu výkonu Anne Bancroft (která mi byla ve Sloním muži krajně nesympatická) jsem se musela v jednom kuse usmívat a několikrát se i nahlas rozesmát. Sir Hopkins vše nádherně dokresluje. Konec filmu jen prohloubil moje pocity. Čtyři a 1/2. (07.04.2007)

O nevšedním přátelství, vzkvétá díky lásce ke knihám, "které se otevřou tam, kde si jejich předešlý majitel četl nejraději". Na první pohled jednoduchý filmový příběh je natočen tak, že je z něj cítit čistota duše a upřímnost. Korunovaný nádhernými výkony ve kterých se zaskvěli Anne Bancroft a Anthony Hopkins. (21.01.2015)

Ostudně neznámé drama vyžaduje trochu zkušenějšího diváka a ještě lépe zároveň knihomila. David Hugh Jones totiž natočil film o ničem a o všem, což je na něm to nejlepší. Odvážný koncept filmu v dopisech je dodnes unikátní, a i když to zní extrémně nudně, opak je pravdou. Divadelní původ je na filmu znát, protože sestává z dialogů a odehrává se v komorním prostředí, o to víc ale vynikne celková atmosféra pomíjivosti života a toho, co je v něm vlastně důležité. Příběh velmi křehce ukazuje, že někdy je naše spřízněná duše na druhém konci světa a nemusíme ji ani vidět, abychom si uvědomili, co máme společného a jak moc si rozumíme snad po všech stránkách. Právě toto těžko uchopitelné poselství je jádrem celého filmu, proto je potřeba divácké empatie a spolupráce. Jones dobře věděl, že klíčové bude obsazení, které se povedlo na výbornou. Anthony Hopkins tu ukázal svůj totální minimalismus, v němž mu stačí opravdu málo na vyjádření veškerých emocí, oproti němu je Anne Bancroft hodně excentrická, nemá ale potřebu přehrávat a svou výstřednost udržuje uvnitř a nechá ji jen občas problesknout. Z dnešního pohledu je příjemné vidět začínající Judi Dench, která bohužel nemá tolik prostoru. Ve druhé polovině už snímek trochu ztrácí dech, malinko se opakuje a ani ono trochu nahodilé bourání čtvrté stěny nepůsobí úplně tak, jak bylo asi zamýšleno. Ve výsledku to ale moc nevadí, protože 84 Charing Cross Road je hlavně o vnitřních pocitech, životní nostalgii a jakémsi neuchopitelném pocitu toho, že všechno pomíjí a v životě je možné se spolehnout jen na několik vlastních jistot. 70 % (01.04.2021)

A pak že vztahy na dálku nefungují... Sympaticky starosvětské vyznání lásky ke klasické literatuře, Spurs a přátelství. Snad jen kdyby z toho tak moc netrčela divadelní prkna a rozhlasovost. Mohlo/mělo se to ještě o poznání více opřít o silné obsazení, které je plně schopno uhrát vše čistě pohledem. Místo toho se to spoléhá na mnohdy nadbytečné předčítání předlohy/korespondence, které je pochopitelně středobodem všeho, ale filmově to šlo pojmout i jinak než skrze táhlé záběry a voice-over. Nekoncepčně nahodilé boření čtvrté stěny tomu také nepřidává. Přesto je to ve výsledku neskonale milé a jakkoli zdánlivě odtažité, tak to nevydíravě dojme více než by jeden čekal. A není to pouze tím, že mě s tím pojí společná slabost pro knihy, Spurs a knihy o Spurs. (04.05.2020)