Heya

Jak se hledá pronájem v Japonsku. 1)  Spoiler. Chlap jde do realitky, formuluje své přání, jedou se podívat metrem na pokoj. Postupně navštíví čtyři nabídky, aniž si vybere. Pak se vyjasní, co je zač. Pátý pokoj je, jak se ukáže, ten pravý. Jako vyjádření odcizenosti moderní civilizace mě snímek přesvědčil. Ale určitě se na něj nepodívám znovu._____ 2)  Příznačné je, že si dívka ve zcela prázdném vagónu metra (je tam jen ona a klient) nasazuje sluchátka. Odcizená izolace na druhou._____ 3)  Jakkoli jsem vášnivý odpůrce klipoidních záběrů, které neumožňují vnímat jinak, než podvědomě a které mě nervují, slow cinema jakožto protiklad ukazuje druhý extrém. Při sledování mám pocit, že mi život utíká mezi předlouhými 61 záběry, aniž moc chápu, k čemu to všechno je._____ 4)  Snímek je dobrý jako pohled na tokijské reálie raných devadesátých let. Zvláště záběry z jedoucí povrchové dráhy a z ulic jsou zajímavé._____ 5)  Od 32letého scenáristy a režiséra, jindy též básníka či skladatele, Šion Sona je to můj první zhlédnutý film. Zatím..._____ 6)  Snímek je nesporně zajímavý a velmi filmařský. Většinu informací získá divák obrazem, zvuky a hudbou, velmi úsporné dialogy jen dokreslují celkovou atmosféru._____ 7)  Výstižný koment: desEsseintes*****. Zejména mě zaujal motiv únavy. Bohužel přesně ty důvody, které komentátor považuje za hlavní přednosti snímku, jsou důvodem mého nízkého hodnocení. (21.09.2023)

Titulná „Izbietka”, je podľa môjho vecného názoru, čo sa týka spracovania; niečo zrovna na tieto pragmatické štyri spôsoby: Jednak som si takmer ihneď uvedomil, že mi japonský režisér Šion Sono, častejšie sprostredkovával akýsi 1). »cestopisný dokument«, keďže som spoznával Tokio prostredníctvom cestovania vlakom, ďalej by som k tomu tiež rovnako pripočítal i akési stopy po 2). «nemom filme», nakoľko samotné obrazy boli koľkokrát oveľa silnejšie ako slovné dialógy, a to konkrétne za nasledovných asistencií jazzovej hudby a zvukových ruchov, pričom ešte ma napadá doplniť i akúsi, 3). »náučnú reláciu« o bývaní, pretože naprosto zádumčivý protagonista, vyhľadával čo najideálnejší『POKOJ』v celkovo poňatej; dvoj-významovej, ústrednej myšlienky za doprovodu realitnej maklérky, keď napokon by som predsa podotkol, že titul bol obalený i v akomsi 4). «gangsterskom kabáte», najmä z pohľadu flashbackových vsuviek, ak to mám teda správne definovať...? • Skrátka; naozaj pestrá zmes „všehochuti”, čo mi vskutku akosi veľmi zachutilo, až som z toho mimoriadne prekvapený, že mi to až takto dobre (s)trávilo; proste japonskú kinematografiu doslova žeriem na rôzne stolovania; dokonca tentoraz pomerne i na taký obzvlášť atypický, (na)servírovaný spôsob: so zväčša statickou, čiernobielou kompozíciou obrazu s abnormálne dlhými zábermi, z ktorých by nejeden ("neskúsený") divák mohol kľudne dostať zránika. • Jedná sa o počin, ktorý sa absolútne nikam neponáhľa(l), a so šokujúcou, záverečnou pointou, ktorú som síce vôbec nedokázal dopredu bohovsky odhadnúť, čo totižto iba kvitujem, lebo som snáď očakával niečo úplne iné, čo by malo charakterizovať hlavnú postavu... (16.09.2023)

Priznám sa, že keby som nevedel, že idem do filmu od Siona Sona, tak by som ho v tomto vôbec nespoznal. Film je tichý, pomalý, skúpy na významy a interpretácie. Atmosféra by sa ale dala krájať. Keď príde koniec zostane nám pomerne banálny príbeh jedného hitmana, ktorý má v sebe niečo poetické. Určite by sa dala z tohto filmu spraviť pôsobivá haiku. Film je ale inak výborný. Keď vezmeme do úvahy Sonové experimentovanie s formou, tak tento sa najviac približuje európskemu štandardu. Na jednu stranu, je to škoda, pretože mám rád toho Sona, ktorý vás znechutí, zneuctí a pobaví. Na druhú stranu the Room je o hľadaní a formálne je toto hľadanie zobrazené bez výraznejšej chyby. Plus do toho plynulý jazzík a uhrančivé duo postáv. Rozhodne jeden z jeho najlepších ranných filmov. (02.03.2015)

„Krásce pokoj nedám, pokoj v duši hledám.“ Ideálně pokoj útulný, bez sousedů a s krásným výhledem. Do líbezné krajiny... a do černého okoralého srdce. Viděno v rámci VRK uživatele Willy Kufalt. Sliboval překvapení a opravdu, byl to neuvěřitelně hluboký meditativní zážitek. Už úvod mě přikoval do sedačky, má duše se vzdálila z těla a přemístila se k prázdnému skladišti. Poseděl jsem zádumčivě u přístavu, zíral do VRK OKÉNKA: [][] a kladl si znepokojivé existenciální otázky: Ꙭ Odkud připlouvají a kam se plouží všechny ty lodě? Ꙭ Jaké tajemství se ukrývá za mrtvolným ksichtem geronto gangstera? Ꙭ Jakou má asi v podsvětí přezdívku? Že by Blesk? Ꙭ Bože můj, není to snad samotný Willy Kufalt? Ꙭ A proč, kurva, nikoho ze štábu nenapadlo naolejovat panty té (hodinu se houpající) cedule? [][] Holt raný Sono. Kam se hrabe jeho Studená ryba či Kroužek sebevrahů. Experimentální Pokoj je naprosto válcuje, co do schopnosti vzbudit ve mně vražedné choutky. Děkuji Willy Kufaltovi za neuvěřitelně ubíjející zážitek i za artové „odháčkování“ aka Guru Jára, a slibuji, že až se já a Willy potkáme, taky ho odtáhnu někam do stínu ;-). (15.09.2023)

Při nějakých posledních Sonových filmech jsem si říkal, že má už svůj zenit zřejmě za sebou a že svoje tři bizarní vrcholy (1,2,3) už asi nikdy ničím nepřekoná. A v třiadevadesátém se zjevně ještě teprve hledal. Popravdě nebýt Heya od Sona, nedostane ode mne ani tu jednu jedinou hvězdu. Art? Ani náhodou. Jen extrémně nezáživný experimenťák. Na tuhle pointu, která byla mmch. jasná od začátku, by bohatě stačil desetiminutový kraťas. (12.09.2023)