Ve stínu slunce

Smutné a dramatické zároveň podle mě bylo, jak jsem si celých těch 96 minut představovala, že najednou přes obrazovku mého počítače vyjede z nějakého toho pole kombajn nebo třeba vyletí kůň a podupe mi hlavu, abych nebyla schopna přemýšlet nad takovou předvídatelnou cípovinou. Kladla jsem si neustále otázku a proč tedy existují takové zbytečné filmy jako je tento?? Mám ráda romantické filmy, ale přesně tento ukázkový příklad předvídatelnosti děje (u mě to bylo tak, že jsem naprosto přesně asi pět scén předem dokázala předpovědět co přesně se do detailů stane) se v mé topce nikdy neobjeví. Totiž stále hledám film ničím nedotknutelný ničím nenapadnutelný a vším originální - ano jsou takové výjimky, ale Shadow Dancer to není ani omylem. Co se týče hereckého obsazení tak Joshua Jackson není špatný herec, ale mé nadšení z jeho účasti ve filmu One Week vyprchalo jako pára nad hrncem a nyní si při přečtení jeho jména pravděpodobně pomyslím - do čeho to chlapče zase lezeš?!... (12.01.2013)

Jak to vlastně všechno bylo? Brad Mirman chtěl natočit děsně romantický film, tak navštívil místní pomocnou školu a řekl retardovaným dětem, aby mu za domácí úkol napsaly scénář. A tak vznikl patetický škvár o nudném začínajícím spisovateli, který jede na zkušenou za slavnou literární legendou, která však žije v ústraní a již zanechala aktivního psaní. I když starý, zahořklý škrabal nenávidí lidstvo a nikoho u sebe nesnese, světe div se, mladíka si z ničeho nic oblíbí a aby divák neměl pocit, že nebylo učiněno červené knihovně za dost, čistě náhodou má nezadanou, krásnou dceru, která jen čeká, až ji začne nějaký cizák romanticky klátit! Všechno je růžové, všichni jsou šťastní, nikde ani mráčku, jen stříbrné vlnky se lesknou v mdlých paprscích zapadajícího slunce za opojného zpěvu cikád. Všichni si navzájem změní život, plni poučení a mocných citů, odchází ruku v ruce tam za tou duhou. Dokonce i bláznivě romantická puberťačka s IQ 80, by si z takového příběhu pozvracela mašli na svých růžových střevíčcích. Jedna hvězda za Harveyho Keitela. (20.09.2012)

62 %? Záběry na krásnou italskou krajinu? Cože? Vážně? Tvůrci pravděpodobně netuší, jak vypadá Toskánsko, a přesto se pokoušeli vytvářet jakousi umělou, přepíčenou atmosféru prostřednictvím hromady zbytečných scén poskládaných naprosto nesmyslně za sebou a nepovedené počítačové grafiky. Proč? Proč tam proboha byla ta scéna na trhu? Proč tam byla ta scéna se čtyřmi zpívajícími chlapy? Proč? Proč? Proč? Proč ta hrozná scéna, kdy si hlavní hrdina představoval, jak se italské babičky mění v kočičky? O rádoby duchaplných rozhovorech a nejhorší postelové scéně, jakou jsem kdy viděla, ani nemluvě... Tvůrci si nejspíš myslí, že v Itálii se zatím jezdí parními lokomotivami a že sexy farmářky jsou jako vystřižené ze seriálu Dallas. Ach jo, ach jo... Kdyby tam nehrál Keitel, 62 % by ten film natuty neměl. (12.07.2016)

Co by tomu asi řekl Weldon, pokud bych napsala, že jako spisovatel nemám co napsat? Pravda, já žádný spisovatel nejsem, ale tenhle film se mi moc líbil, to se svým spisovatelským nadáním klidně napsat mohu. Měl duši, člověk se u něj pobavil a místy jsem v něm viděla i sama sebe. Někdy se člověk tak moc bojí rozhodnutí, neúspěchu a toho, že pohoří, že nakonec svůj boj vzdá. Nebo u něčeho nevydrží tak dlouho, jak by si přál. To byl i případ hlavních hrdinů, strach z neúspěchu je svazoval a nedával jim na vybranou. Velmi mne oslovilo, že se oba naučili strach porazit a našli v sobě odvahu jít dál a zkusit něco, na co si předtím netroufli. Nic bych na něm neměnila, byl střeštěný, místy jsem se opravdu válela smíchy po podlaze a splňoval všechno, co správná komedie splňovat má. Stejně tak splňoval i mé parametry pro film romantický. Takovéto filmařské počiny mne vždy osloví a mají v mém portfoliu, zdali to takto lze říci, své místo. Rozhodně jej doporučuji, je to film, u kterého se nadšenci komedií, podobní mě, samozřejmě, pobaví a ti, kteří tento ani podobné filmy nevyhledávají, ať můj komentář přeskočí. Je to přeci jen vaše volba, jestli se rozhodnete věnovat mu tu hodinu a půl. (07.01.2018)

S venkovským nalezením sama sebe jsme stejně jako s novým nakopnutím do života stárnoucího bručouna měly čest tu již několikrát, nemluvě o dřeváckém herectví Joshua Jacksona, s kterým se potkáváme v téměř každém z jeho filmu. Ano viděly jsme to už stokrát a hlavně jsme to už viděly v lepším podání. Tuto italským aroma nasycenou dramaticko-komediální romantiku vedenou nezkušeným režisérem nezakrývá pouze stín slunce, ale především stín tématem podobných snímků. (24.02.2012)