Plačící louka

Nemohl jsem se hned dostat do rytmu, snad to bylo tou nehostinou krajinou, snad dobou, nedávnou a již nekonečně vzdálenou, snad. Angelopoulosův film však byl dost dlouhý na to, abych se do rytmu dostal. - Řecko pro mě - už jako kluka - neznamenal jen výklad starých mýtů a bájí, ale také vysvětlení, co tu dělá Martha a Tena Elefteriadu. Nevím, zda se řecká občanská válka (s tou ruskou je ve filmu spjatá, řadí na třetí místo evropských občanských válek minulého století, ale její krutost je pro občanské války typická - tehdejší Československo přijalo na 12 tisíc migrantů (uprchlíků jiného typu než dnes, před kterými se tak zuřivě bráníme). Angelopoulosova "vodní sonáta" (voda a hudba) se obejde bez drastických scén, aby vyvolala účinek ještě drastičtější: osamocení jedné osoby, kterou jsme všichni. (14.04.2020)

Grecko bolo od cias Osmanskej nadvlady vzdy chudobinec Europy, v suvisloti s konciacou sa WWII tam vypukla aj obcianska vojna 1943 - 49 /to, ze mala 3 fazy ma nezaujima/. Nielenze to bol chudobinec, este aj politicka nestabilita bola Grekom vzdy dana. Pre nich absolutna prirodzenost - asi ako pre Slovakov Janosik a pre Cechov Zizka a Jan Hus. Grecko -normalne slnkom zaliata krajina plny turistov, oliv, fig, stromov - je tu vyslovene nehostinna krajina -dam vysoke hodnotenie, ale nie najvyssie, dlho somsa do filmu a do tempa nedokazal dostat. Dlhe zabery na krajinu mam rad uz od Tarkovskeho, lenze Angelopoulos nie je Tarkovskij, ze jo. Rezisersky nanho ani nikdy nemal. Tragicky a depresivny film, hodne depresivny - podobne ladene su filmy takeho Lars Von Triera : 70 % (13.04.2021)

To Livadi pou dakryzei - Plačící louka: Theodoros Angelopoulos soustružil zbytečný filmový opus, obzvláště v kontextu s jeho předchozí tvorbou. Potěší snad ty, kteří z jeho tvorby poezie nic neznají nebo milovníky patetické srdceryvnosti na americké způsoby. Angelopoulos se pokusil stvořit nové Putovní divadlo, ale jeho mytologie, poezie nebo sarkasmu nedosahuje. K tomu přidal Dny roku 36 (tam je stěžejní část děje filmu - tedy nezobrazuje osud Řecka ke konci občanské války jak je uvedeno v obsahu, ale léta 1919 až 1949, byť většinou ve zkratce a ve řvavých litaniích) a také něco z Lovců. Opakuje stejné nebo obdobné obrazové výjevy, pouze s hutnějšími nánosy bahna a s hrstí srdceryvných výkřiků bez niterné spoluúčasti. Angelopoulos neříká nic nového, reprodukuje sám sebe bez jiskry, bez duše, bez kouzelné poezie, beze všeho, co jeho dřívější tvorbu zdobilo a povznášelo. Zůstaly sice velmi zručně vymodelované obrazy (kameraman Andreas Sinanos), ale jsou často reprodukcí již dříve řečeného, jsou unavené a prázdné. Hrdinkou filmu je Eleni (Alexandra Aidini), žena, které osud, neboli krutost lidských dějin, postupně všechno vzal. Počínaje tou rudou jízdou v Oděse, pokračujíc fašistickou diktaturou extrémní pravice, a končíc válečným děsem druhé světové války a zapeklitých bratrovražedných bojů. Hlavní mužskou postavou je Alexis (Nikos Poursanidis), schopný mladý harmonikář, Elenin životní milenec s dobrým srdcem a nešťastným osudem. Z dalších rolí: maloasijský uprchlík a houslista v levicových odborech pod vlivem doby a života Nikos (Jorgos Armenis), společensky zneuctěný Alexův otec a starý mlsný kocour Spyros (Vasilis Kolovos), Spyrova manželka a Alexova maminka Danae (Thalia Argyriou), Alexova teta Kassandra (Eva Kotamanidou), nebo ten proradnější klarinetista Zissis (Michalis Jannatos). Plačící louka je velkolepým filmem po stránce výpravné, ale Theodoros Angelopoulos už zřejmě nenašel žádné nové nápady, tak přeskládal verše a strofy své dřívější poezie (kdyby alespoň poezie byla lepší, dokonalejší, ale je povrchnější, omezenější, strnulejší - a to je zkáza modernímu pojetí antické tragédie ženy).  Je to velké zklamání, kde vládnou bez hlubiny nitra zkratkovité výkřiky srdceryvnosti (31.07.2021)

Theo Angelopulos je velkou postavou řeckého filmu. O to víc provinile se cítím, že jsem se k němu dobral až teď. Weeping Meadow je úžasný film, který je postavený na velmi minimalistickém hraní, velkých scenériích a dlouhých záběrech, které vždy zabírají prostor jako celek a nikdy nepřejdou na detail. Přesto by jejich rozebrání zabralo mnoho stránek textu. Protože ta detailní inscenace každého obrazu je doslova dech beroucí. Každý záběr je vypiplaný do posledního detailu, přesně choreograficky naplánovaný a sesynchornizovaný s pohybem kamery či hloubkou ostrosti. Jak to ve výsledku působí snad nejde ani nijak popsat... To se musí vidět. Zároveň tu film vybízí k mnoha interpretacím ať už začneme přemýšlet na vztahu vody jako živlu k dramatickým situacím (každá klíčová událost se děje u nějakého zdroje vody; nebo třeba uzavřená cykličnost: na loďce na řece film začíná a na samém místě na vodní hladině příběh končí) nebo třeba k hereckým akcím, které se dost často drží jen u toporného stání (sedí ve filmu vůbec někdy někdo?) jako by byly jen bezmocné figurky v rukou něčeho vyššího. Ano, nejednou zde film přímo odkazuje k nějaké transcendentní rovině. Navíc bych ten film doporučil F.A.Brabcovi, aby věděl co se dá dělat s ve větru vlajícími prostěradly a přesto z toho nevzniknul kýč ale dramatická součást mizanscény, která hodnotně doplňuje hereckou akci.:) Tenhle film si přímo říká o další projekci a já už budu vědět, že jméno Thea Angelopoulose budu už pečlivě sledovat, aby mi nic z jeho tvorby neuniklo... (17.10.2008)

Krásný a strašný film. Jsem milovníkem dlouhých záběrů, ostatně ty krásně popsal kolega Rosomák. Kamera je mistrná a můžete se jí jen obdivovat. Krutý příběh, v němž mi jen neseděly drobnosti- například na začátku WWII nebo max pár let před ní má Ελένη asi pětileté kluky. Jak to, že na konci světové války jsou to dvacetiletí vojáci? Něco jsem nepostřehl, protože až sem film poměrně pravidelně naznačoval, jak čas plyne. Od Angelopoulose jsem už viděl několik filmů, tenhle patří k těm nejlepším a snad jen fakt že Včelař není tak tragický (jakožto že je hodně tragický) jako Plačící louka, bavil mě víc. (31.03.2021)