Legenda o kněžně Olze

Je v tom hodně nedokonalostí daných dobou (zvuk), podmínkami (výprava, materiál), ale i kulturou SSSR – herectví je tak přepatetizované, že by se zbrusu hodilo do Ivana Hrozného – o moc dál se neposunuli (ale: kam že se posunuly historky o Gandalfovi od doby Caprova Ztraceneho obzoru? Možná tak k dobrému marketingu a kýči). To všechno tu je vyváženo kamerou a s ní silou výrazu filmu. Jediné, co mi po pár týdnech od shlédnutí ubírá body je výstavba po scénách: je to dokonale připravené, ale netryská to. Nicméně: jestli se někdy hovoří o tom, že by se něco mělo vidět na velkém plátně, je to Legenda o kněžně Olze. (09.08.2023)

Nevěřil jsem. že se mi dostane do rukou - a pak dalšími obvyklými cestami do mysli - ještě nějaký Iljenkův film. Tenhle je z doby, kdy se vražda (tehdy pohanství, msta) a láska (tehdy křesťanství, odpuštění) ještě moc nerozlišovalo. Sotva tak můžeme být svolní držet se závěrečné modlitby breviáře: Radujeme se, Bože, z výročí oslavy svaté Olgy Heleny a prosíme Tě: nauč nás poznávat Tvou vůli, abychom tak jako ona žili příkladným křesťanským životem (Jan Chlumský). Spíš tu zřetelně vidíme, jak účel světí prostředky, jednou pohanské, podruhé křesťanské, a někdy oboje současně. Tak to bylo i před Olgou a je tomu tak dosud. Hodnocením se tu zřejmě vyjadřuje filmové mistrovství, žádná olgománie. Podobně přínosný byl i diskurs o "povaze psaného slova" mezi knížetem Svjatoslavem (démonický Les Serdjuk) a (neméně démonickým) Řekem Arefou (Dmitrij Mirgorodskij). Ostatně pochopit, že zapsaná lež zůstává vždycky lží, kdežto zapsanou pravdu lze časem "přepsat", není až tak snadné. Svjatoslav chce zničit pravdu upálením knihy. Raději by ji měl vydat s patřičnými komentářem. (26.08.2023)