A boldogság színe
The Colour of Happiness
Režie:
József PacskovszkyScénář:
József PacskovszkyKamera:
Francisco GózonHudba:
Ando DromHrají:
Anna Györgyi, Ildikó Bacsa, Margit Földessy, Erik Desfosses, Zoltán Rátóti, Teréz Rudolf, Lívia Hábermann, Éva Vári, Artúr Kálid, Ottó Viczián, Todd Williams (více)Obsahy(1)
Sexuální život Francouze Laurenta a nepříliš přitažlivé Ditty se po svatbě dostal do zcela slepé uličky. Když jednoho květnového dne, po odchodu manžela do práce, začne nečekaně sněžit, je zřejmé, že se děje něco neobvyklého... Hravou koláž mnoha postav hledajících lásku či smysl života natočil scenárista a režisér József Pacskovszky. Jeho magicko-realistický propletenec příběhů, zasazených do současné Budapešti, je vytvořený s jakýmsi okouzlujícím almodóvarovským zanícením. Na snímku upoutá zajímavá kamera s výtvarnou stylizací "laděnou" do červenobílých kombinací a hudba cikánské kapely Ando Droma (jejíž členové mají v samotném příběhu důležitou roli). Na Maďarském filmovém týdnu v roce 2003 film získal cenu za nejlepší zvuk (Róbert Juhász). (oficiální text distributora)
(více)Recenze (8)
Mám trochu smíšené pocity. Něřekl bych, že byl snímek tak moc nudný, spíše se snažil něco říct, ale nevěděl jak. Ve výsledku pak opravdu moc nevíte, o čem film byl. Ano, kamera a hudba byly výborné, avšak s dějem a tempem příběhu to bylo horší. Také jsem nepochopil, co měla znamenat ta scénka s dívkou z čínské restaurace, která zpívala (celkem čistě) píseň, která, vzhledem k tomu, že byla maďarsky, mohla být alespoň přeložena. Co se týče konce, zase tolik bych ho neodsuzoval, prostě se jen snažil vyjevit osudy hrdinů v tom "lepším" světle (přece jenom, realita byla docela krutá). Celkem vzato, i přes nesporný potenciál snímku, je to pouze průměr. ()
Nemohu si pomoct, tohle na mě dělá dojem telenovely v kompaktním provedení. Stane se tam všelicos, ale člověk z toho stejně nemá nic. Nesmělá podváděná manželka si koupí odvážné kombiné, její dcera se ve školce zamiluje do cikáněte, dvoumetrová slečna najde uspokojení u miniaturního Araba, přistěhovalec z Ghany si splní sen a řídí autobus. Herecké výkony jsou tak emotivní, až skřípu zubama. Zkrátka zmatené divadýlko v celkem povedených kulisách. Ovšem tím závěrem už to zvorali fakt nepochopitelně. ()
Pár slušných herců ani zajímavé výtvarné ztvárnění tomuhle filmu upřít nemůžu. Jenže mě to prostě celkem nudilo. Další vztahový film, který se marně snaží být něčím lepším, než prostředním dílem nějaké telenovely. Ušetřím vám čas a prozradím, že barva štěstí je modrá. ()
Umělecky (alespoň snaha tu je znatelná) natočený příběh o vztazích, které nabízí každodenní život. Celkem komplikovaný propletenec, který spolu tu a tam souvisí. Film nabízí charaktery, které jsou vám sympatičtější (já si oblíbil charizmatického arabského řidiče autobusu, který při jízdě zasvěceně vypráví cestujícím o historii města a svém životě s nadšením zamilovaného fanouška) nebo frustrovanou a sexuálně neuspokojenou manželku muže, který jí zahýbá, jiné postavy se tu jen mihnou. Něco jsem příliš nepochopil (např. dlouze zpívající asijská číšnice po skončení jednoho rozhovoru mi docela vrtala v hlavě). Film postupně a slibně nabíral obrátky, pořád jsem si říkal, že to není zase tak špatné, ale u skvělých filmů člověk ani na okmažik nepochybuje o jeho kvalitě, ne? A také nemám příliš v lásce filmy, kde se v podstatě nic nevysvětlí. Zápletka se nastíní, rozjede a zbytek si nějak přeber... Líbila se mi hudba, herci zapadli, kamera a režisérské nápady ujdou. Ale to by se taky dalo napsat o celém filmu: ušel, bohužel ničím zvláštním nezaujal. ()
Tohle je film, kdy člověk vyloženě musí dumat nad tím, o čem to vlastně je a proč nám to někdo ukazuje, a to mě fakt nebaví. Dá se to odkoukat celkem bez újmy, ale toho času je pak člověku docela líto. ()
Pozoruhodný maďárský film, který řeší vše a nic. Nepříliš zajimavý příběh manželské krize a jiných mezilidských vztahů je vykreslen na velmi výtvarně zdařilým pozadí, oplývající hrou barev, převážně pak červené, oranžové, modré, ale i městské šedi. ()
Až na hudbu nudná a zmatená spletenice, která se divákovi nechce příliš rozplétat, protože tuší, že to stejně nikam nepovede... ()
Je známo tvrzení, že umění by mělo mít stanovený cíl. Jinak je jen účelovou atrapou. Však to je jen jiný způsob, jak po uměleckém díle žádat smysl, soudržnou síť souvisejících témat, pozitivní hodnotu namísto negativistického nihilismu ... jakkoliv si to přejete vyložit. Já bych chtěl vidět jasný, do hloubky vykreslený názor na věc, i třeba zaujatý pohled, nebo mnou neobjevené perspektivy, rozvíjející tu mou v duchu vzájemné prospěšnosti protikladů. Takový názor ovšem nebývá z oněch "nepopsatelně" osvěžujících filmů zřetelný, alespoň ne na první pohled. V chaosu nevysvětlitelných pohnutek jednání postav a iracionálních směrů, kterými se ubírají spletence uměle poslepovaných vztahů, se ztrácí smysl, pro který byl film natočen, nebo který mohl z nadějného konceptu s trochou štěstí (které v té nekonečné množině vlivů působí na náš dojem ze sledování takovou měrou, až snad lze prohlásit, že tyto dojmy řídí - spíše než naše vůle a smysly vnímající film) zplodit daleko lepší film (jakkoliv relativní je tu slůvko "lepší").___To ale, myslím (doufám... nevím... asi se pletu...), není případ Barvy štěstí, ne docela. Občas ani není třeba soustředěné pozornosti, která je jinak při sledování tohoto filmu zvláště důležitá. V několika (mnoha) "katarzních" okamžicích se zdá (ať už úmyslný, či spíše z okolností filmu mimoděk vyplývající?) význam dokonale zřejmý... ...na rozdíl od zbytku filmu, jehož narativ naopak jevil nešikovně smotaný a nepříjemně komplikovanou formou podávaný. Jaký to jen mělo účel? Nemohu si vzpomenout a bojím se, že nesejde na paměti.___Nemohu říci, že bych viděl v něčem zajímavý film o obžalobě přirozených krutostí partnerského soužití. A neviděl jsem ani film - jednoduše řečeno - zábavný. Velice matoucí pak bylo "precizní" kamerové zpracování (většina záběrů měla příjemně neutrální perspektivu, kterou čas od času "narušily" ozvláštňující rakurzy, vytrhly ze zaběhnutého rámu, aby se kamerové postupy mohly vzápětí zase ustálit v neutrálním odstupu, a "pracně neučesané" kompozici snímané předkamerové reality), barevná stylizace obrazu (tvůrci vzali zřejmě pojetí, realizující film v barvách, naprosto vážně) a také atraktivní hudba. Ale to všechno popsané dohromady neznamená nic víc, než že film je to slušně řemeslně provedený, což oceňuji pramálo ve srovnání s případy, kdy takovýto postup otevírá možnosti pro hlubší myšlenky (jako tomu bylo třeba ve filmu Los Muertos). A ten pohledný, ale protivně-optimistický konec si tvůrci mohli odpustit. nejraději bych ho dal do uvozovek, kterých jsem v tomto komentáři použil v přemíře ne náhodou.___Snad bych mohl vše "omluvit" náhodou, jejíž přízeň vykládáme jako štěstí - totéž, co pro druhou stranu neštěstí, nepřízeň náhody. I ta je pro nás nepochopitelným pojmem, věčně o krok před námi, vzrušuje nás nejistotou a láká k hazardu. I třeba k hazardu s podmínkami vlastního života, kterým iracionálně mrháme. Náhoda je pojem, díky kterému umíme dát některým životním tajemstvím smysl, umožňuje nám specifickým způsobem uvažovat o všednodennosti anebo predestinaci - o tom velkém "životním klišé". náhoda tomu dá, že něco je pro nás schéma a jiné opravdová všednost, v něčem vidíme smysl a v jiném "spletence vztahů". jinak než právě tak si dnes, po mnoha letech od jeho zhlédnutí, film jednomyslně vyložit nedovedu. optimistický závěr, který by se právem mohl zdát nepatřičný, pak není než popudem, abychom raději přisvědčili výkladu, podle něhož je náhoda štěstím a jen štěstím. ale dává to vůbec smysl, jednomyslně vykládat film, který zápasí s tématem na myšlené "hranici" smysluplnosti a bezobsažnosti? pokud budu věřit, že snad třeba štěstí stojí za zdarem filmu, budiž. I kdybych nevěřil, jsou Barvy štěstí filmem, který přiměje k zamyšlení a tedy pomůže nalézt "mnou neobjevené perspektivy", pokud ne právě "jasný, do hloubky vykreslený" postoj. s tím se prozatím spokojím. () (méně) (více)