Petlja Oriona
Záhada súhvezdia Orion
Recenze (5)
Niežeby som bol zaujatý voči Sovietskym sci-fi snímkom, ale ich ad absurdum poetika ničí moju divácku odhodlanosť dostať sa do filmu. Nemusím v každom snímku pociťovať STAR TREK či STAR WARS, ale tento žáner ( myslené kinematograficky ) by mal byť hlavne o zábave a nudné filozofické žvásty by mali ostávať v knižkách. Predsa len takéto niečo sa lepšie číta, ako na to pozerá. ()
Ono by to mohlo být o dost lepší, ale to by to nesmělo mít to typicky sovětské podání. Takhle to v sobě sice má dobrou myšlenku a příběh, který rozhodně není k zahození a sám o sobě je i dost zajímavý, ale všechny ty přehnaně hrdinské (a hodně dlouhou dobu i jednorozměrné) postavy, ta sice ne úplně špatná, ale víceméně obyčejná kamera a taky ta dost průměrná atmosféra to tahají, no... do průměru. Že ty efekty za moc nestojí mi je skoro vždycky celkem jedno a tak to mám i tady, problém fakt vidím v tom, že to není dostatečně propracované. A když si vzpomenu třeba na Ikarii XB-1, líbí se mi Záhada souhvězdí Orionu o to míň. Ale i tak jsem to rád viděl a těší mě, že k tomu existují slovenské titulky. Slabé 3* ()
Podarena premysliva sovetska sci-fi. Mimozemstani vyslali tajemny paprsek, ktery ma ochranit zemi pred znicenim. Vstrict paprsku se vydava pozemska raketa, aby vypatrala o co jde. Posadka se sklada z lidi a robotu. Nevim, zda jsem to uplne dobre pochopil, ale neco priblizne takoveho se tam deje. Pekne, povidave sci-fi. :) 3+ ()
Typická stará ruská kecací sfi-fi - plná melancholické hudby, podivných obrazů a rozvláčných dialogů. A vlastně se v ní vůbec nic neděje. ()
v době, kdy v (politicky, nikoliv však kulturně) "konkurenčních" USA docházelo k bezprecedentnímu vzestupu filmového sci-fi, se sovětští filmaři raději drželi svých léty prověřených receptů a je to tak dobře. těžko by se dalo něco vylepšovat, alespoň tedy je-li řeč o podstatných aspektech a nikoliv o kosmetických náležitostech, mezi které patří třeba právě speciální efekty. ty totiž v případě Záhady souhvězdí Orionu nesnesou srovnání se zámořskými protějšky. jedná se o triky sice na pohled krásné a poctivě zpracované, nicméně prosté modely raket ve statických záběrech a obyčejné víceexpozice musely na začátku osmdesátých let působit archaicky a to pravděpodobně i v Sovětském svazu. mezi spíše povrchní aspekty filmu by se daly řadit také kulisy a výprava, ačkoliv jejich značný vliv na atmosféru filmu by neměl být podceňován. v Záhadě mě velmi mile překvapila především architektura vesmírného korábu Phaeton a to svou prostorností, rozmanitostí, složitostí a samozřejmě skutečností, že opravdu budila futuristický dojem interiéru kosmické lodi a nikoliv ponorky, jak se běžně stávalo i u mnohem ambicióznějších filmových sci-fi projektů. designérovi proto patří mé uznání. /// snad ještě více se však o atmosféru zasloužil kameraman, nebo lépe zástup kameramanů, neboť se jich na filmu vystřídala hned celá armáda a je to znát. nevím, co přesně jsem vlastně na základě zhlédnutí jiných sovětských vesmírných sci-fi očekával (příkladem Planeta bur, Lilovyj šar, Mečte navstreču či Ja byl sputnikom solntsa), ale rozhodně to nebylo extenzivní užití dynamické ruční kamery, která neustále velmi prudce mění úhly pohledu, velikosti záběrů a objekty svého zájmu, sleduje je jízdami skrze koridory lodi a ironicky spíše zabraňuje divákům v orientaci v prostoru, než aby jim tím pomáhala. všechna ta neotřelá kamerová extravagance, která může být jak příznivým důsledkem intuitivního přístupu autorů, tak neschopností režiséra uvést v soulad nesourodé přístupy svých kameramanů, pak má velmi hypnotické účinky na diváka. těžko bez zákulisních informací rozhodnout, zda nejde jen o vedlejší efekt, ale kloním se k vysvětlení, podle něhož jde spíše o názornou ilustraci proměn vědomí, které u kosmonautů jejich výprava do hlubin kosmu vyvolává. i touto cestou totiž může film komunikovat své téma, které je vlastně též typické pro sovětská sci-fi a vlastně všechna dobrá sci-fi, a sice setkání s neznámem, které dalece přesahuje člověka a donutí ho poznat a pocítit limity své lidské přirozenosti. o tomtéž vlastně vypovídá Kubrickova 2OO1, první Star Trek film of Roberta Wise, československá Ikarie XB-1, Nolanův Interstellar či Cuaronova Gravitace, ze sovětských vědecko-fantastických filmů pak Tarkovského Solaris či Šerstobitova Mlhovina v Andromedě. /// Záhada orionova pásu však své téma neotevírá cestou žádného filmového mysticismu, jako je tomu u několika z právě jmenovaných děl, a dle očekávání dodává jako "tematickou příměs" také relativně snesitelnou dávku laciného budovatelského optimismu. o tom ostatně svědčí už víceméně banální námět o hledání způsobů, jak navázat spolupráci s cizinci z jiné planety za účelem záchrany Země před blížící se katastrofou. budovatelská rétorika pochopitelně infikovala i dialogy, které bych popsal jako prapodivnou směs ne vždy zcela smysluplných techno-blábolů s velmi naivními a jednostrannými ideovými proklamacemi, kterým nijak nepomáhá, že je pronášejí strnulí interpreti pokoušející se vdechnout život dvojrozměrným figurám. marná to snaha. /// velký podíl na příjemné atmosféře "podivna" a "halucinogenních" dojmech ze sledování má ironicky též zcela nekoncepční dramaturgie. děje přecházejí plynule z jednoho v druhý podle pravidla naprosté libovůle. nenacházím žádné povědomé vzory, žádný vývoj, nic, co by s velkou pravděpodobností po důkladnějším zmapování dalo vzniknout přehlednému diagramu. děj, nebo raději opět v množném čísle - děje jsou tu zkrátka krásně nevyzpytatelné. i když tedy z mnoha zmíněných důvodů je nasnadě Záhadu souhvězdí Orionu hodnotit jako filmový pokus, který se tvůrcům zcela vymkl kontrole, jedinečný výsledek onoho metaforického experimentu lze subjektivně ocenit pro jeho výrazné uhrančivé účinky. byla potěcha to sledovat a o to přeci hlavně běží. () (méně) (více)