Strait-Jacket

William Castle byl opravdu divný patron, který si však získal celou škálu příznivců a diváci některé jeho filmy opěvují dodnes. Ve spolupráci se scénáristou Robertem Blochem (Psycho) se jim podařilo vytvořit celkem zajímavý kousek, který určitě stojí za pozornost. Strait-Jacket se může především opírat o herecké obsazení, protože jak Joan Crawford, tak i Diane Barker předvedly velice solidní výkony a díky svému „půvabu“ si mne obě získaly. Venkovské prostředí a pošramocená pověst hlavní hrdinky (nebo lépe řečeno její nevyrovnané chování) dokázali navodit potřebnou potemnělou atmosféru, ve které samozřejmě nechyběla ani pořádná dávka napětí. Vraždy i postupné poodhalování skutečné pointy jsou provedeny decentním způsobem, který nenechá diváka chladným a zároveň ho přivede „do varu“, navíc ten závěr se jim skutečně povedl. (20.10.2012)

Vizuálne symboly: uhľovočierna parochňa s ofinou; sekera s dlhánskym toporiskom, padajúce hlavy, štrkotajúce náramky. Zločin! A trauma. Dcéra si ju lieči vidieckou idylou a odsťahovaním sa. Matka je zavretá na psychiatrii. Liečba je úspešná, mať sa po 20. rokoch vracia do dcérinho lona. Nedôverčivo a útrpne sleduje zvieraciu farmu na dvore domu, kde býva jej dcérenka, ako súbor úkonov, končiacich potupnou vraždou prasiatok či kurčiat. Stopy dávneho zločinu ostávajú pevne ukotvené v mysli. Ďalej sa to kadejako mieša. Pointu vyzradiť nechcem, a tak na záver len pár tém, režisérom odpozorovaných a vo filme vizuálne presne zachytených: 1. Úprimné vyznanie sa partnerovi o duševnom zdraví v rodine často vyvolá jeho strach. Fóbia z bláznov vedie k rozpadu vzťahu. 2. Extrémna túžba po peniazoch (úprimne žité náboženstvo väčšiny spoločnosti) je schopná súborom podrazov odstaviť každého, úplne každého (brat nepozná brata). 3. Matky veľmi často "chránia" potomkov po celý život obťažujúcim opatrovníctvom ("veď je stále ako dieťa!"), aj dávno potom, čo si títo zvolili samostatnú cestu životom. 4. Zločiny uprostred idylickej selanky vidieka sú často mimoriadne kruté, prekryté fasádou spokojného života uprostred prírody. 5. Umelecké diela neznamenajú len únik od bežného ku kráse, idei či filozofii. Často sú prostriedkom zločinu, či už mentálnym (výplach mysle) alebo fyzickým (dielo ako zbraň). (15.06.2015)

Formálně a herecky sympatický old-school thriller, psychologicky kvalitně vyprávěný i zahraný, s hlubokým traumatem, vraždami sekyrou, hezkou dcerenkou a mladým Georgem Kennedym. Jen škoda, že se v závěru shodí do béčkových vod rádoby šokujícím zvratem, který tím, jak přiznaně popírá všechno předešlé chování postav, v podstatě přiznává jediný a pohříchu skromný cíl filmu pouze chvilkově oklamat diváka. (16.05.2021)

Když Joan Crawford podvedl manžel, v afektu popadla sekeru a oběma spícím cizoložníkům uťala hlavy. Následujících dvacet let strávila v blázinci. Její dcera, která byla jako tříletá svědkem tohoto masakru, věří, že všechny pocuchané nervy byly matce v sanatoriu důkladně učesány a topůrka už se ani nedotkne. Prostředí venkovské farmy, kde budou společně žít, ji určitě přivede na jiné myšlenky. Matka je ale mezi lidmi celá nesvá, dcera ji přesvědčí, aby si zvýšila sebevědomí nějakými nákupy a co byste řekli? Než jí oschne řasenka, místní černá kronika má o čem psát. ;-) Druhý nebo třetí film v řadě asi patnácti, které zaměstnávaly zanedbávané herečky středního a staršího věku jako vraždekyně a psychopatky v groteskních hororech, poskytl Joan Crawford IMHO zajímavější úkol než ten první. V Co se vlastně stalo s Baby Jane? hrála prim Bette Davis v efektnější ze dvou hlavních rolí, kdežto v Strait-Jacket není žádná postava zcela rovnocenná vražedkyni Lucy. Je to žánrově poplatné, přesto překvapivě věrohodné drama ženy, která doživotně pyká za dávný hřích. Při každém pokusu o socializaci ji zastihnou dávné vzpomínky na to, co provedla. Pokus navázat po dvaceti letech izolace na předchozí, normální život a dvě traumatické dekády vytěsnit z mysli nevychází. Lucy je přecitlivělá na každou letmou zmínku, náznak, volnou asociaci. A vědomí, že dělá ostudu své dceři, kterou připravila o otce a vlastně i o matku, její pocit viny jen prohlubuje a dělá z ní rozechvělou blábolivou trosku. Herectví Joan Crawford bylo v sedmé dekádě století už krapet archaické, příliš vnějškové - ovšem v této neurotické roli bylo k nezaplacení. Opravdu skvělá kreace. Film navíc pěkně odsýpá, vraždy neukazuje explicitně a přesto je krásně zlověstný. Robert Bloch napsal po Psychu další působivý portrét vraha; podobný ve více ohledech, než o kolika můžu psát v komentáři, ale dostatečně odlišný, aby měl čím překvapit. Moje titulky najdete zde 70% (27.08.2010)

Docela zklamání. Buď jsem zrovna nebyl v dobrém rozpoložení, nebo těžko říct, ale nudil jsem se a ne a ne to dodívat. Joan Crawford mě iritovala, ať už si hrála na sešlou máti, nebo své o 20 let mladší já. Jenže objektivně to vůbec není špatný film, ba naopak, napětí navodit umí a zdaleka to není o ničem. 6/10 a mínus spíše na mé straně. (28.10.2010)