Prsty

První a údajně nejlepší režijní počin dřívějšího filmového kritika Jamese Tobacka s mírným zpožděním navazuje na cyklus „deheroizačních“ novohollywoodských dramat (Malé životní etudy, Taxikář, Noc postupuje…). Jimmy především žádným hrdinou není. Nemá cíl, u mužů nebudí respekt, ženám je pro smích. Sex si na partnerce musí vynutit a soulož se pro něj kvůli předčasné ejakulaci a problému s prostatou mění ve zlý sen (jak jeho postkoitální stav správně nazve Carol). Nežije kvůli akci, žije z obsese. Posedlost hledáním místa na světě ho pomalu ničí, namísto toho, aby ho vedla k uspokojivému prozření. V závěru se vykonáním aktu kastrace, nikoliv jen v přeneseném významu, možná stává mužem (nebo zvířetem?), ale zbývá mu, pro co žít? (Možnosti psychoanalytického výkladu jsou přepestré vzhledem k zapojení postav chladné matky a otce, spíše parťáka, než soka, který Jimmyho frustruje, protože nemá, oč by s ním soupeřil.) Jeho neurotický projev, projevující se navenek poklepáváním do rytmu neustále hrající hudby, prozrazuje psychickou labilitu. Jedině v hudbě zároveň nachází rovnováhu. Jenom během hry na piano má kontrolu nad svým tělem a popové songy (v kontrastu s Bachem dotvářející dojem protagonistovy rozpolcenosti), jimiž se neustále obklopuje, rozšiřují jeho nicotný osobní prostor. Oproti klasickým hollywoodským snímkům před sebou máme osobu nečitelnou, s jejímž „rozluštěním“ nám režisér kdovíjak nepomáhá. Kamera Jimmyho sleduje z odstupu, v záběrech dlouhých, neměnných a lhostejných k divákově touze vidět víc a moci si obrázek složit z více segmentů. Jistoty v podobě ustavujících záběrů nebo dialogových výměn formou záběru/protizáběru absentují, do mizanscény vstupují rušivé elementy (holčička ve scéně s policajtem) a pro toho, kdo by nebyl dost v nepohodě, má Michael Chapman v záloze přichystané expresionisticky vychýlené rakursy. Jimmyho ztráta kontroly nad vlastní identitou (a možná i nad vnímáním reality – sporná scéna s potentním černochem by klidně mohla být jeho nefunkční erotickou fantazií) se odráží na režisérově ztrátě kontroly nad výslednou strukturou filmu, což může být znak filmařské odvahy stejně jako alibistická omluva pro debutantské nedostatky. Keitelova práce s prsty je ovšem bezchybná. 75% (20.01.2013)

Harvey Keitel (15.06.2009)

V titulcích filmu uvedeno: rok výroby 1977. (15.12.2018)

Neskutocna planoba, tempo, dialogy ... jedna velka katastrofa, skoda dalsich slov : 20 % (04.07.2020)

70% Pokus Harveyho Keitela o ranou tour de force! (03.08.2016)