Recenze (6)
Historie zachycená v hudbě. Výborně natočený dokument osvětlující Šostakovičovu tvorbu 30. a 40 let odrážející atmosféru v Rusku za vlády Stalinova režimu. Všichni známe historii, všichni jsme viděli záběry zubožených lidí ze Stalinistického ruska, všichni víme, že to co se dělo bylo hrozné, ale kdo si to dnes dovede opravdu představit - kdo se do těch lidí dovede ještě vcítit? Pusťte si Šostakovičovu symfonii č. 4 a pochopíte... Doporučení: Altovaya sonata. Dmitry Shostakovich ()
Ako dokument to bolo malo prepracovane,hodnotenie je cisto za Sjostakovitsjovu hudbu a genialneho dirigenta. ()
Dokumentární snímek The War Symphonies: Shostakovich Against Stalin (Šostakovič proti Stalinovi) od režiséra Larry Weinsteina (Music of Kurt Weill a další) byl natočen v roce 1997. Režisér pomocí výpovědí pamětníků, dobových videí a hudby Dimitrije Šostakoviče vytváří obraz období 30. a 40. let dvacátého století, krutovlády Stalinovy. Dokument tedy není jen o nadaném skladateli, ale také o době, ve které tvořil – a která je nedílnou součástí jeho hudby. Propojení Šostakovičových skladeb se skutečnými videi z tehdejšího Ruska je velmi silné a účelové. Dokument nás mimo jiné zavádí do Leningradu před jeho obléháním, zde se objevuje zajímavý prvek filmu, a to táhlý tón nástroje zobrazený na plátně jako odraz slunce v oknech. Jakoby se hudba změnila ve světlo. Podobný prvek se objevuje například později při výstřelech z děla. Obléhání Leningradu roku 1941, kdy složil Šostakovič svoji 7. symfonii, je jeden z nejsilnějších momentů tohoto snímku. Mrtvá těla lidí, kteří neunesli zimu a hladovění, výpovědi pamětníků, kteří snad byli nečekaně odchyceni v parku. Ti se dohadovali, zda v tom hrozném roce 1941 se stali obyvatelé Leningradu kanibaly. Do toho výpověď ženy, která popisovala situaci, která nám dává pocítit a pochopit obrovský význam Šostakovičovy hudby v tehdejším Rusku, ale i pochopit a emotivně postihnout celé období Stalinovy vlády, kterou jeho hudba reflektuje. Žena vypráví o lidech, kteří byli hladoví, nemocní a v depresích, ale přišli na koncert Šostakovičovy nové skladby. Usadili se, a když hudba zazněla, oni přestali být hladoví, přestali myslet na budoucnost, žili jen pro ten okamžik. Ta hudba byla o nich, pro ně, dovolila jim na chvíli zapomenout. A to je ohromné. Díváme se do očí dospělých a dětí, kteří možná po chvíli zemřeli. Díváme se na mrtvé. Díváme se na mohutné oslavy plné tanečníků a zástupů lidí oslavujících Stalina a dozvídáme se o Šostakovičově nuceném projevu, ve kterém se však na chvíli projevila i jeho odvaha, vzdor, ve kterém nečetl chvíli Stalinovými lidmi předepsané lži, ale mluvil pravdu, což také hodně vypovídá o jeho osobnosti. Otázkou zůstává, zda by Šostakovič složil tak výrazná díla, kdyby žil v poklidné době, jako je například ta současná. Nepotřeboval ke své tvorbě a podmínky tak hrůzné, jaké vytvářel Stalin? Nepotřeboval tedy Stalina? Jasné rozhodně je, že svojí hudbou vytvořil obrázek o těchto letech tak emotivní, že by ho jiná forma umění nemohla nahradit. Vyvolává v nás, kteří jsme tuto dobu nezažili, hluboký emotivní zážitek a pochopení. ()
Pokud je videoklip povedený, může často písni dodat naprosto nový rozměr. Povést se to může i v případě vážné hudby. O Mé vlasti či Novosvětské vím mnoho, znám příběh, který vyprávějí, a proto audio-vizuální ztvárnění nepotřebuji. Hudba Dmitrije Šostakoviče pro mě byla neznámou. Na ,,slepý“ poslech bych si jeho symfonie z období druhé světové války zřejmě jen obtížně spojil s válečným běsněním. Jakmile jsou použity jako v tomto velmi povedeném dokumentu, ihned dostávají zcela novou kvalitu a člověk to najednou ,,vidí“, resp. slyší. ()
Dobové záběry střídány s hudbou navozující tehdejší náladu a výpověďmi pamětníků i členů orchestru. ()
Príbeh jedného človeka bojujúceho proti režimu doby. Režisér Larry Weinstein nám podal zaujímavý dokument o pohľade na život v dobách tvrdého komunizmu doprovádzaný pôsobivou hudbou skladateľa Dmitrija Schostakoviča, ktorý dokázal svoje diela skomponovať v časoch najväčšej nepriazne komunistického čias. ()