Škrtič proti Škrtiči

Nehorázně zběsilá ujetá crazy komedie srbského režiséra Slobodana Sijana o tom, že město se stává metropolí až tehdy, když má svého maniakálního zabijáka, nejlépe škrtiče. V Bělehradu se této záslužné práce ujme prodavač karafiátů, který si své oběti vybírá stylem: "Nekoupilas' karafiát, tak zavři oči brouku!". A protože karafiáty zrovna vyšly z módy, jeho řádění nejde zastavit. Vše se ještě více zamotá, když mladý, ale nepříliš uznaný rocker pozná, že ho se škrtičem pojí jakési paranormální pouto... A v tu chvíli se začíná roztáčet šílený kruh vražd, násilí a šibeničního (i jiného) humoru. Doporučuji! (28.12.2008)

Možná reálné nebo přehnané vykreslení Bělehradu té doby, a nebo satirické? Film lze pojmout vážně s notnou dávkou shovívavosti k nedokonalostem, a nebo, možná lépe s humorem, kdy se lze nejednou zasmát nad fušerstvím Milicije - jejího šéfa zejména. Vždy elegantní škrtič měl svůj styl, šlo to vše pěkně postupně a i drastické scény s trháním uší byli pěkné. (08.03.2023)

Když se na samém začátku filmu "Škrtič proti škrtiči" objeví titulek prohlašující, že se jedná o "komedii hrůzy", je to stejnou mírou návod i záměrná falešná indicie pro publikum. Slobodan Šijan totiž ve skutečnosti natočil vychýlenou časovou konzervu i provokativní satiru, která se strefuje do řady dobových autorit státního i regionálního aparátu v Jugoslávii. Ale zaobalil ji do formátu moritátu, který je současně absurdní fraškou i znepokojující morbiditou, jež co do stylu i vyprávění může evokovat novější podobně mimoběžné karikatury společnosti "Bad Boy Bubby" a "Delikatesy". Šijan do určité míry vycházel z klasiky "Vrah mezi námi" - přinejmenším sám přiznává, že do hlavní role obsadil Taška Načiče, protože mu připomínal Petera Lorreho. Při bližším pohledu pak najdeme mezi oběma filmy vícero styčných bodů, ale také důmyslných odchylek. Stejně jako Fritz Lang, také Šijan skrze hon na vraha vykresluje celé město a jeho sociální struktury. Jen s tím zásadním rozdílem, že komunistický Bělehrad se nedokáže sjednotit proti společnému nepříteli, protože se stejně jako zdejší hlavní figury utápí v úzkostech, frustracích a sebezahleděnosti. (22.08.2022)

Tak vida, i v socialistické Jugoslávii mohl v 80. letech vzniknout stylově poctivý undergroundový horror, dokonce přímo horrorová komedie plná černohumorné absurdity, s nápaditými zvolenými postupy. Všechny ty stylové mezititulky s krvavě červenou kytičkou nebo divoký orchestrální koncert na úvod i závěr dodávají k brakovým motivům dostatečný nadhled již v rámci formy, zasazení do tehdejší domácí současnosti včetně reportážního představení Bělehradu nebo koncertu moderní rockové skupiny pak zase dokážou pohltit diváka jakoby do reálného kriminálního případu, který se začíná odehrávat... a překvapivě to Slobodan Šijan ve zvoleném stylu ukočíroval tak, že se občasný realismus s jindy klasickou horrorovou stylizací s pomrkáváním po braku vůbec nebije, naopak s přítomným nadhledem se neobvykle spolu hravě snoubí. Děsivou tvář horroru zastupuje od počátku nebezpečný škrtič v akci, tu romantickou pak minimálně přítažlivá Sonja Savičová, tajemno se projevuje ve výborné atmosféře nočních ulic a komedie s menším přesahem do satiry přichází mj. díky Nikolu Simičovi a jeho figurce policejního inspektora... a nakonec se nejlepší ingredience sejdou v nefalšovaně horrorovém finále. Po delší době tedy z mé strany výtečná žánrová spokojenost. [90%] (15.09.2023)

Holt ne každý škrtič se narodí pod šťastnou hvězdou. A to platí i o filmech. Tenhle je toho ukázkovým příkladem. I když díky "pointě" jsem o třetím puntíku přeci jen uvažoval, to zase ne že ne. (20.07.2009)