Nikdo nevolá

Film, který by se dal snadno krájet, hůř by se nakrájené slepovalo. V blízké minulosti došlo (válka, partyzáni, odboj, láska, dítě) došlo k něčemu závažnému, co brání vzniku nových vztahů. Brání jim až natolik, že je třeba se vrátit do oné minulosti a poškozené nejprve napravit či vyřešit nějak jinak. Lucie o tom ví zřejmě mnohem víc než my, diváci. O režii, kameře a scénáří viz recenze petrmich***. Film je velmi napínavý, ne jako detektivka, ani Hitchcock, neznalost (důležitých) reálií sice nepodporuje deduktivní myšlení, zato však imaginativní. (27.01.2023)

Těsně po skončení války se mladý odbojář Bożek, který selhal při plnění svého posledního úkolu, snaží skrýt v malém pohraničním městečku. Obavy z návratu stínů minulosti brzy vystřídá milostné dilema. Musí volit mezi mladičkou Lucynou, kterou miluje, a bohatou Niurou, která je schopna poskytnout mu existenční zázemí. Avšak bývalí kolegové o sobě začínají dávat vědět… Kutzova adaptace románu J. Hena zůstala někde na půli cesty. Velmi živě a přesvědčivě je zobrazeno sbližování Bożeka a Lucyny, na druhou stranu celkové prostředí je zaznamenáno jen útržkovitě a nefunkčně. Zřejmě sem nejčastěji směřovaly zásahy cenzury - podle Kutzovy autobiografie byl film zásadně přestříhán, protože „urážel lid“. Úsilí o moderní výraz se v kladném smyslu projevil ve výtvarně zajímavé práci kameramana J. Wójcika (Popel a démant), v záporném v rušivé hudbě W. Kilara. Kdo umí polsky, může se na to (zcela legálně) podívat tady: http://www.youtube.com/watch?v=tJhwdWb8pTg (04.12.2013)

Jsou to ty padesátky Žižkovské romance, Štěňat (Marcinkowska je podobná Panýrkové jak typem – byť světlá – tak hereckým projevem), ale třeba i padesátky Okurkového hrdiny. Takže iluzivní postneorealismus. Všechna ta dokonalá oblečení dle poslední módy, která herci pořád střídají, i když nemají na boty… Setting toho je věru překrásný, kamera bruselská, ale tak nějak o nic nejde. Nějaké unikání, tu před minulostí, tu před ženami. Víme pramálo, ale aby to chytlo švunk Popelu a démantu, to žel ne. Řekl bych, že další stylizací tohoto světa vyšel Případ pro začínajícího kata a Spalovač. Bystrzyca Klodska mi evokovala Gorlitz – město rozdělené řekou, zjevně po staletí německé. Strašná doba. A Božek se mi nelíbil, takový Otto Šimánek anebo ještě možná spíš Jaroslav Čejka, od pohledu prostě napudrovaní herci s vybělenými zuby. Jo a na začátku Kilar obstojně vykradl Svěcení jara (v průběhu už zkoušel serialitu a ke konci si zabubnoval). A to banjo do toho! Tehdy vlastně demonstroval Vláčil ve svých prvních džínách v Praze lásku k zálesáctví v Pěti z milionu. (01.12.2023)