Obsahy(1)
V Japonsku 17. století zavládl konečně na čas mír. Tato situace s sebou ale rovněž nese nárůst počtu róninů - samurajů bez pána, kteří se leckdy bez prostředků potulují krajinou a pokoušejí se uhájit holé živobytí. Dochází rovněž k tomu, že se na prahu domů samurajských klanů, které dosud prosperují, občas objeví zoufalý rónin a žádá o poskytnutí pomoci při spáchání rituální sebevraždy - seppuku. Nezřídka ovšem v skrytu doufá, že se nad ním pán domu slituje a místo požadované smrti mu poskytne naději na lepší život. A některé klany již podobní příchozí začínají unavovat..
Jednoho dne zabuší na vrata klanu Iji postarší rónin (Nakadai Tacuja) a vznese obvyklou prosbu o pomoc se seppuku. Samurajové si ale nejsou jisti, o co tomuto muži jde ve skutečnosti. Ani oni sami se kodexu bušidó přísně nedrží, bude se ho držet nenadálý host? A nebo se snaží o něco úplně jiného a představuje pro čest klanu netušenou hrozbu? (vandalka)
(více)Videa (1)
Recenze (172)
A potom se člověk diví, že se mladí Japonci tak rádi samovraždí. Vždyť ti chudáci šikmoocí za to ani nemůžou. Mají to zapsané v genech tak tučným písmem, jako šikmé oči. Očekával jsem opět nějakou blbinku pro pár nejzapřísáhlejších fajnšmekrů japonské kinematografie. A ejhle. Překvápko. Film se mi docela líbil. Tatsuya Nakadai je strašně sympatický šikmoočař, protože vypadá úplně jinak než všichni ostatní. Především se pěkně obléká a nosí slušivý hairstyle. Navíc je správně naštvaný a připraven povyprávět svůj životní příběh. Samurajské scénky nejsou úplně marné. Když pan režisér tušil, že tohle už by nezvládl, tak neváhal uhnout kamerou. Dávám velmi pěkné 3* a jen se tiše ptám: ,,Vážně měl film 135 minut?" ()
Ostrá kritika autoritářského systému, která jak je tomu u samurajských filmů 50. - 60. let zvykem pochopitelně z feudalismu přesahuje i do tehdejší současnosti. Harakiri mohl snadno být tím nejlepším příspěvkem této početné vlny. Harakiri je však trochu zbytečně rozvleklejší než by bylo potřeba a podkopává tak vynikající údernost, které má naštěstí i tak dostatek. O trochu zásadnějším problémem je, že snaha zoufalého ronina v podobě Ishihamy vyžebrat z klanu nějaký ten peníz je tak vydírající, že je obtížné s ní sympatizovat. Táto záminka na které je postavený celý děj trochu podlamuje snahu ilustrovat feudální struktury v negativním světle. Filmu se to sice přesto náramně daří, ale podtrženo a sečteno postava Ishihamy si do jisté míry svůj osud zasloužila. Tak jako tak Harakiri je mistrovsky natočeným dramatem. Akce není příliš, ale o to je působivěji zpracována. I konverzační scény jsou díky náhlé dynamice v jinak celkem statické kameře jsou velmi působivé. Duel postav Nakadaie a Tamby je vyloženě umělecký a to v tom nelepším slova smyslu. ()
Kritika samurajského systému znázornená veľmi tvrdým a drsným spôsobom v nezameniteľnej Kobajashiho réžii, kde atmosféra hustne s každou pribibúdajúcou minútou. Démonicky úžasný Tatsuya Nakadai, ktorý sa v priebehu filmu mení z kľudného muža pripraveného na smrť na boha pomsty. Viac tu. (10/10) ()
Ak už hovoríme o nejakých tých vrcholoch Japonského filmu tak Harakiri je tesne pod Kurosawovým Seven Samurais. Kobajaši vytvoril pomaly, poetický film z dychberúcim finále, ktorý podobne ako Kurosawa v Rašomonovi odkrýva určité skutočnosti s tým, že ich narátívnosť je v tomto prípade uzatvorená. Zúfalstvo ústrednej postavy schované za úctivé vystupovanie je vďaka uhrančivému pohľadu Tacuja Nakadaia jedno z najlepších hereckých vyobrazení Ronina stojaceho tvárou v tvár pokroku, ktorý mu nepraje. Politické machinácie, kritika ľudskosti, morálky a spoločnosti a zároveň ďalší s filmov, ktorý rúca romantickú predstavu o Samurajoch. Pre mňa príjemné prekvapenie s krásnou horizontálnou kamerou a precíznou réžiou môjho druhé obľúbenca povojnovej filmovej éry. ()
ocenenia : MFF Cannes 1963 - Špeciálna cena poroty ◘◘◘◘ Vynikajúco podaný príbeh o tom, že aj samurajská česť je častokrát stavaná iba "na piesku", a že rozpor medzi hrdosťou a ľudskosťou tvorí častokrát tie najväčšie tragédie. Tak isto dosť veľký pluvanec do tváre tých, pre ktorých je samuraj automaticky stelesnením ušlachtilosti a cnosti, no Kobajaši ukazuje, že napriek dodržiavaniu princípov, vnútro každého človeka môže byť skazené, pokrytecké, a že aj samuraj (v podstate metafora "čestného človeka") častokrát kladie diplomaciu a vlastnú hrdosť nad princípy ľudskosti..... Film samotný sa pohybuje v troch rovinách - veľmi pomalej prítomnej rovine, kedy Nakadai rozpráva svoj príbeh (niektorých môže dôstojnosť a pomalosť podania nudiť), v sociálno-dramatickej historickej rovine, až nakoniec obe tieto roviny logicky ústia do úžasného akčného, veľmi sugestívneho finále.... A záver? ten bol tak trpký, že človeku zhorkne slina - na plátno prevedené klasické porekadlo, že "Dejiny píšu víťazi".... Skutočná pravda je prekrytá nánosom ľudskej pýchy, namyslenej ľahostajnosti, slabosti uznať si vlastné pochybenia, a najmä, snahou prekryť svoju úbohosť svojou fiktívnou "ctihodnosťou" ()
Galerie (54)
Zajímavosti (13)
- Tatsuya Nakadai to uviedol ako svoj obľúbený z viac ako 100 filmov, v ktorých sa objavil. (Bilkiz)
- Seppuku a harakari v japonštině znamenají to samé - spáchat rituální sebevraždu rozpáráním břicha. Seppuku je formální termín, harakiri (hara - břicho, kiri - řezat) je méně slušný výraz. (liquido26)
- Divadelní herec Tacuja Nakadai (Hanshiro Tsugumo) a Rentaró Mikuni (Kageyu Saito), který hrál především ve starších japonských filmech, se během svých společných scén nemohli dohodnout, jakým způsobem na sebe budou mluvit. Nakadai na základě svých zkušeností z divadla mluvil hlasitě, zatímco Mikuni jemně. Dostávali se kvůli tomu do silných sporů. Režisér přerušil natáčení do doby než se dohodnou, což se po třech dnech podařilo. (liquido26)
Reklama