Krátká setkání

Předzvěst nenaplněného... Minimalistický vhled do mysli sovětské mládeže šedesátých let, tichý a výmluvný. Opatrné stopování mírnících se poměrů v centralizované kinematografii a pokus definovat nové hrdiny. Jestli druhá polovina padesátých let v sovětském filmu věnovala větší péči jedinci i mimo kolektiv, stanovila si nastupující dekáda za úkol reflektovat soukromé sny a prohry, nikoli nadosobní cíle. Jednalo se však o slepou větev, neboť období tání zvolna ustupovalo. O velkých věcech protagonisté Krátkých setkání nemluví, protože to neumí. Popisují své zájmy a touhu žít mimo angažovanou společnost. Vzkaz vládnoucím je vlastně krotký a mezigenerační střet sotva naznačený. Ani styl příliš nepřekvapí – eklekticky přejímá silné dobové trendy. Mystické zásahy (prasklá struna, prasklý talíř) nebyly rozvinuty, totéž platí pro Vladimira Vysockého, jehož „hřmění“ se divák dočká vlastně pouze jednou. Pro Krátká setkání platí, že odrážejí zápasy své doby. Když ovšem film řeší dobové téma, častěji mu hrozí vyvanutí při nastolení jiných otázek. Jestli Vás zajímá mládež, život v moderním sovětském městě, kolorit šedesátých let a slavný tamní zpěvák, všechno najdete ve filmu Červencový déšť Marlena Chucijeva. Podobné ladění, jen odolalo času. (MFFKV 2013) (01.01.2014)

co pro mne tvoří hodnotu tohoto filmu, co v něm je to podstatné... jistě nikoliv konstrukce milostného trojúhelníku. jedním motivem je tajemný předmět ženské touhy - Vysockij, má vůbec vlastní essenci? jiným motivem je, že lepší život vůbec nevede ke štěstí, zosobněný nejen v nešťastné přítelkyni Muratové. je zde pozoruhodný vztah dobře odvedené práce řízené představou určitého konečného cíle a její vztah k lidským potřebám, jsou dlouhodobé dlůležitější a co ten pomýlený proslov, nebylo by lepší nic neříkat a nebo co říkat? pro mne vcelku zarážející přetrvání buržoazního světa s celou jeho vyděleností, nedosažitelnou vyzvednutostí nad dělnický svět v rámci komunistického zřízení, kde soudruzi z ndr udělali chybu? (18.07.2013)

Skřípot sovětského hospodářského pokroku a v jeho pozadí drobné črty jednoho nevydařeného manželsko-mileneckého trojúhelníku. Urputná soudružka/manželka (v podání samotné režisérky) a venkovské nevycválané děvče/milenka a jejich občasné záblesky vzpomínek na jednoho muže s kytarou. Dojde k osudnému středu na kordy dvou ženských elementů v boji o zisk muže svých snů? (28.01.2020)

Ten děj mi sice připadal dost nepravděpodobný, což se trochu tlouklo s civilním podáním, ale budiž. Kira Muratovová si vystačila s trojicí postav, z nichž do jedné obsadila samu sebe, ale přesto to nijak jednoduchý film není. To je dáno nezvyklou strukturou, která kašle na jakoukoli chronologii a řadí scény čistě pocitově. Takže v jádru banální historka o dvou ženách zamilovaných do jednoho muže dostává specifický výraz. Vladimir Vysockij měl kromě hlavní mužské role na starost i filmovou hudbu a jakkoli zněla jednoduše, ještě dlouho po skončení filmu mi zněla v hlavě. (12.07.2013)

...tohle muselo být zjevení podobně jako Abuladzeho Cizí děti - zde Nová vlna filtrovaná přes budovatelské téma (zírám na to, že se zde evidentně inspirovala Chytilová pro své scénky se schvalovací komisí v Panelstory - ještě si musím sehnat Strop, abych viděl, co si nabrala z Vardové Cléo). Ve filmu jsou hlavním vyprávěcím prostředkem flashbacky, vizuálně je tu hodně efektních švenků a zvláštních střihů - možná celé trochu raný Truffaut, rozhodně to není okoukané, Muratova byla velmi hezká a velmi dobrá herečka, Vysockij pro mě lehce iritující alfasamec, kterému žádná neodolá (asi bych borce, který ve vyhroceném bodě rozepře místo dalších argumentů začne hrát na kytaru a zpívat, zkopal do kuličky-)). Stále se vracející otázky genderových rolí, atmosféra polorozbořené Oděsy. Beru to jako odraz k dalšímu. Příběh je podobný Láskám jedné plavovlásky, akorát místo rodičů je tu manželka. Ve filmu je řada kritických narážek na reálný socialismus - dobře, že už se za to tehdy nechodilo do lágrů. (08.02.2012)