Případ Gleiwitz

Nic než holá skutečnost. Ani náznak humoru, odlehčení, sympatií či čehokoliv lidského. Chladné přípravy, chladně provedená akce. Podivuhodná práce s detaily - nacistické obličeje snímané zespoda, příslušníci SS střílející do Einsteinovy fotografie. Neuvěřitelně perfekcionalistické momenty - zálibné a pečlivé rozbíjení vázy. Žádná kladná postava - jen jedna zcela anonymní obět. Odvážná moderní vážná hudba - někdy až nesnesitelně disharmonická, ale geniálně fungující. Nacisté jako bezchybné stroje, ať při zavazování kravaty, podávání smrtící injekce nebo střelby do oběti v bezvědomí. (30.08.2005)

Kompletní učebnice kamerových technik, občas nadbytečných, ale budiž, působících. Do jaké míry však byla odtažitost a robotičnost expresivním záměrem? Cosi mě na tom filmu štvalo, možná Gerhard Klein neměl tento materiál příliš "v paži" a výsledek je hodně dokumentární. Možná to byl ubíjející půlhodinový referát, který jsem musel absolvovat před projekcí v Ponrepu, možná zbytečná bilance mrtvých v závěru filmu, anebo prostě jen fakt, že od doby co jsem toužil film vidět, kdy tu viselo jediné Pohrobkovo hodnocení s komentářem, uplynulo tolik času, že jsem od Případu v Gliwicích čekal až příliš velké terno, které mi nakonec nebylo dáno. Chtěl bych ten film ale vidět znovu. (02.03.2013)

Podle mnohých nejlepší východoněmecký film všech dob (ostatně, jak už to tak bývá, skončil krátce po premiéře v trezoru). Cenit si jej musíme o to více, že s nacistickou sebereflexí to nebylo v sovětském satelitu tak žhavé jako u západních bratrů. Východním Němcům se tvrdilo, že oni byli ti dobří, komunisti, že za válku mohli imperialisti ze západní zóny. Der Fall Gleiwitz tuto představu zásadním způsobem naboural, protože nedělá rozdíly mezi východními nebo západními Němci. Vlastně se nevyjadřuje vůbec k ničemu - syrovým a mnohdy až nepříjemným stylem (příprava falešného polského vojáka netečnými nácky) pozorujeme pečlivou práci esesáckých plánovačů, vykonávajících úkoly s pedantským odhodláním a prušáckou pílí. Diváka upoutá zejména obrazotvornost českého kameramana Jana Čuříka - nezvyklé úhly, nasvícení, detaily. A ta hudba, za tu by se nemusel stydět lecjaký dnešní film. ... Skutečně nezvykle silný zážitek od skopčáckých soudruhů, škoda jen, že ho nikdo nezná. (31.01.2011)

Nemůžu souhlasit s Pohrobkem, že by ve filmu nebyl ani náznak humoru. Absurdně působící dialog při čajovém dýchánku na terase i Naujocksova úzkostlivá snaha nerozbít majetek říšského rozhlasu přeci jen vyvolají trochu hysterický smích. Film jinak působí velmi chladně, všechno, co Naujocks dělá, se dá chápat jako vysoce stylizovaný rituál oběti za úspěšnou válku. Tvůrci se vůbec nezabývají morálkou, vinou, historickými okolnostmi, "jen" zobrazují. Činí tak ale velice nekonvenční metodou, a za působivost filmu může především kamera Jana Čuříka. Hudba, moderní, pracující ovšem s náznaky známých melodií, a to nejenom německé hymny, vyvolává svými disharmoniemi velmi nepříjemné pocity. Výsledkem je film, pohybující se na samé hraně experimentu, který ovšem není příliš divácký a vyžaduje jisté naladění. (01.03.2013)

Film hodný pozornosti je prakticky neznámy, určite k tomu prispel aj pobyt vo východonemeckom trezore. Vtedajším mocipánom sa nepáčil chladný prístup k nemeckej vykonštruovanej provokácii voči Poľsku, aby ospravedlnili útok na krajinu, ktorý spustil II. svetovú vojnu. Ide totiž o východných Nemcov, a ako je známe, rozdelenie Nemecka sa udialo až po vojne... Film je popisne studený, dodnes znepokojujúci, vonkoncom nerieši emócie a nemá ani svojho hrdinu. (31.07.2016)