Satanské tango

Myslím si, že sa po všetkých stránkach jedná o najvýznamnejšie filmové dielo 20. storočia. Béla Tarr si holduje v nepeknom počasí a užíva si rozpad hodnôt u svojich postáv. Tie sa pomaly, ale isto blížia úpadku a pritom si neuvedomujú hlúposť svojich snažení, alebo prázdnosť svojich hodnotových rebríčkov. Medigyho kamera je zase raz úžasná. Počas 7 hodín krásne pláva priestorom a či už sa jedná o interiér krčmy, alebo exteriér šíreho poľa uprostred dažďa, zanecháva takmer nezabudnuteľnú atmosféru. Tarr ma vtiahol do deja a nepustil až do konca. Čoho som sa úprimne sa priznám aj bál. Predsa len 7 hodín je dosť. Ale spôsob akým nazeral na svoje postavy a spôsob akým prezentoval až transcedentné myšlienky skrze zase raz dokonalú hudbu Mihályho Víga, mi nedovolí ako hovoriť len v superlatívoch. Krasznahorkai a Tarr rozhodne patria k najvýraznejšej autorskej dvojici a som veľmi rád, že som mal možnosť vidieť tento opus. Hlavne preto, lebo po strašných horkách, ktoré ma systematicky ničili posledných pár dní, som po dopozeraní vyšiel von a čuduj sa svete vonku pršalo. A kapitola o narušenej dievčine, ktorá týra mačku a nakoniec spácha samovraždu sa stala pre mňa asi najsilnejšou kapitolou celého filmu. (15.08.2015)

Hm, tak jsem si aspoň potvrdil, že na ty hodně pomalý filmy nejsem stavěnej. Táhlo se to jak týden před výplatou a udržet pozornost bylo místy utrpení. Bavila mě linka nebohé holčičky, co si tak ošklivě hrála s kočičkou a spisovatele alkoholika, kterej odmítl levnej mrd. Jinak to není můj šálek jedu. Ale aspoň jsem to zkusil. Možná už mi teď Vesmírná odysea nebude připadat tak proklatě pomalá. (09.03.2024)

Akože, keď som videl zase, jak idú v tom daždi a blate a idú, idú, pijú, tancujú, prelieva sa dážď aj chlast, zápisky sa píšu, a oni stále idú tak som zároveň vnímal, že je úplne prirodzené, že dlho idú, furt prší a oni (Iirimiáš a Petrina) idú. A že to tak má byť. Bolo to fajn. A za tento úspešný a hypnotizujúci spôsob navodenia zmeneného vnímania štandardného príbehu tak, aby sa stal zároveň experimentom a aj meditatívne uhrančivým popozeraníčkom si Tarr zaslúži aj 10 hviezdičiek. (05.04.2009)

Pokud máte rádi meditativní snímky Andreje Tarkovského a dlouhé statické záběry, užijete si Satanské tango. Pro mě je sedm hodin přeci jen moc, takže díky za ty přestávky - bez nich bych to nezvládl, i když si nejsem jistý, jestli je rozkouskování do několika dní tím pravým řešením kvůli ucelenosti zážitku. Některé záběry působí velice dobře a téměř hypnoticky, jiné svojí pomalostí až iritují. I přes kolosální délku jsou ale jednotlivé scény dost dobře zapamatovatelné (nejvíce vyčnívá hospodská tancovačka), znát je i určité zrcadlení protilehlých kapitol. Každopádně ve mně tenhle příběh o úpadku, falešných prorocích (je Irimiás spíš mesiáš nebo Jidáš?) a půdě, která smrdí, protože si na ni lidi nasrali, bude rezonovat dlouho. (873.) (25.12.2013)

(Může obsahovat SPOILERY!) Někdo by mohl tvrdit, že kinematografie už nemůže po sto letech existence ničím překvapit, snad jedině novými neotřelými efekty, jež vznikají a uplatňují se v těsném propojení s postupujícím vývojem počítačové animace a trikového inženýrství... A hle: do této klipovité doby, kdy standardem je všechno maximálně urychlovat, sdělení efektivně zkracovat a zážitky servírovat v co nejinstantnější podobě, do této doby si troufne přijít Béla Tarr se svým 7 a 1/2 hodinovým monumentálním lyrickoepickým opusem s mnohdy více než desetiminutovými záběry a extrémně pomalými jízdami kamery. I přes tento hrozivě vypadající prvotní nástin formy Satanského tang bude divák, který přistoupí na Tarrův styl, po závěrečné dvanácté kapitole odměněn nezapomenutelným zážitkem, který v moderním umění nemá příliš obdob._____ Na zapadlém statku kdesi v Maďarsku konce éry Kadárovského socialismu přebývá či živoří skupina domorodců, jež hodlají s nastřádanými penězi opustit toto bohem zapomenuté místo a začít někde jinde žít lepší a šťastnější život. Do tohoto ovzduší beznaděje ale i očekávání něčeho nového přichází charismatický Irimias se svým rumunským pomocníkem Petrinem. Irimias byl dlouhou dobu považován za mrtvého a ve vesničanech jeho náhlý příchod vyvolává velmi rozporuplné pocity, které však následkem Irimiasovy psychologické hry vyústí v bezbřehou důvěru a lepší život na novém statku se zdá být díky němu na dosah. Tato závislost a víra ve fiktivní orwellovskou farmu končí tam, kde se celý "příběh" začal - ve stavu zoufalství, beznaděje a nebezpečně napnutých vztazích._____ Film je plný nezapomenutelných scén. Přesně jak napsala Hirnlego, jeden z úvodních záběrů - dlouhý pohled na ztemnělé okno a postupné svítání, patří mezi nejsilnější a pro mě také mezi klíčové. Díky němu jsem pronikl do Tarrova způsobu "vyprávění", díky němu jsem film nesledoval nezúčastněně, ale naopak s pocitem, že jsem největší šmírák, který přímo uvnitř onoho depresí nasáklého světa pozoruje jednotlivé epizody a který je oproštěný od té naší reality. Dojem mi umocňovaly ty strašlivě skutečné zvuky, které tvoří jednu z podstatných složek filmu - neustálé klapání, kapání, šustění... Hodně scén se opakuje, jsou nazírány z různých pohledů různých osob, což mi paradoxně nejen usnadňovalo orientaci, ale ještě umocňovalo dojem, který jsem z nich měl._____ Film je plný nezapomenutelných scén... Irimiasovo setkání s kapitánem, doktorova pozorování, dlouhý záběr na snící vesničany, tragikomická tancovačka a zejména epizoda s holčičkou a její kočkou (proč mi jen tak silně připomínala Bressonovu Mušku?). Těch 7 a 1/2 hodiny nebylo rozhodně promarněných, pronuděných nebo prospaných... Byl to nevšední zážitek! (07.06.2008)