Satanské tango

"Žijeme v apokalyptické době." Dokonalost! Co se o něm dá více napsat, aby to přesně vystihlo jeho uměleckou velikost? Snad jen mohu říci, že projekce Satanského tanga (děkuji, že jsem měl možnost vidět jej na velkém plátně) byla jedním z nejkomplexnějších a nejintenzivnějších filmových zážitků, jaké jsem měl dosud možnost získat. Sedm a půl hodiny uteče paradoxně jako voda; pocitově rozhodně rychleji než některé filmy s kratší stopáží (koneckonců i Tarrův "pouze" dvouhodinový snímek Zatracení se táhne podstatně línějším tempem). Satanské tango však již na začátku svým nekonečným ustavujícím záběrem / scénou definuje svou poetiku a styl a postupně restandardizuje divácké návyky na zcela novou úroveň vnímání filmového času. Celek je veledílem s neuvěřitelnou sílou účinku; grandiózních momentů je zde hned několik (monstrózní kapitola s kočkou, půlhodinové tango). V rámci svého interpretačního pole mě Satanské tango přimělo k živé úvaze nad biblickým podobenstvím o příchodu zkázy v podobě Irimiáše a jeho nohsleda Petriny, jimž nihilističtí obyvatelé zpustošené posttotalitní maďarské vesnice, zahleděných pouze do sebe samých, přisuzují božskou hodnotu. Fascinující počin! (30.03.2024)

Dopočul som sa, že tento skvost si dávajú niektorí užívatelia ako trest, ak nesplnia nejakú filmovú výzvu iných užívateľov. Nad tým sa len pousmejem a bez okolkov sa do diela vrhnem, lebo ak pozerať filmy má byť trest a úmor, tak potom neviem, prečo tu vlastne sme? --- Nemám problém pozrieť si 8 filmov za deň, nemám problém pozrieť si 8 hodinový dokument, 4 hodinové filmy sú prechádzka ružovou záhradou a nie je ani problém pozrieť si starý maďarský 7 hodinový čierno-biely film. Je ale nutné zhodiť masku, priznať a uznať, že aj napriek nesporným kvalitám tohto počinu som psychicky dosť vyčerpaný. Pozitívom ale je, že o dosť menej ako po zhliadnutí hodinového gay porna pochybných kvalít zo 70. rokov menom L.A. Plays Itself. --- Zvedavosť bola patrične na mieste, zaujímalo ma, ako by vlastne štruktúrou takýto film vyzeral a ako by plynul. A jediná fundamentálna otázka je, či sa tiahol ako hovno po vode, alebo mal o čom rozprávať, len potreboval viac času. Odpoveď? Mix týchto dvoch faktorov sa nekonal. Mal síce o čom, 7 hodín nepotreboval. Úvodných 8 minút (fakt osem!) sme mohli sledovať presun a mučanie kráv zo statku von, hneď potom sa 5 minút dívať na okno a chlapíka stojaceho pri ňom... Nekonečné pozorovanie ďalekohľadom, nekonečné čakanie v čakárni, nekonečné čítanie knihy, nekonečná cesta s demižónom po ovocnú brandy, nekonečné prechádzky lesom, nekonečný tanec, nekonečná chôdza cez nekonečné polia, nekonečná snímka... Pokus o lepšiu dynamiku a plynulosť evidentne nebol v pláne a strihačku uväznili niekde v pivnici, isto. Díval som sa na tie statické zábery s plným nasadením, snažil sa rozlúštiť, čo nimi chce Tarr povedať... Film nie je ani košatý, ani vrstevnatý, ani komplexný na to, aby si mohol obhájiť túto monštruóznu stopáž. A obhájiť sa nedá ani skrz "slow cinema" žáner artovej kinematografie. Sátántangó je prepál najvyššieho stupňa, ktorý som akceptoval prvé tri, možno štyri hodiny. --- Pozerať treba rozhodne hneď po zobudení, predvečerom nedajbože v noci by si zaspal jak malé dieťatko v kolíske. Maďarské filmy sú bez debaty zaujímavým a potrebným kúskom do skladačky svetovej kinematografie s mnohými v skutku geniálnymi kúskami, či je ale Satanské tango jedným z exemplárov tohto tvrdenia je na zváženie. Štyri hviezdy zodpovedajú filmárčine samotnej/technickej stránke, nie mojim pocitom a môjmu aktuálnemu mentálnemu zdraviu po dopozeraní. Paradoxom ale je, že k filmu sa ešte s najväčšou pravdepodobnosťou niekedy v budúcnosti opäť vrátim. Satanwagen jeden maďarský... ♪♫ (30.10.2021)

Déšť, kráva, tma. Déšť, krávy, tma. Potemnělá postava, záda, déšť. Velká záda, malá záda, široká záda. Popraskaná zeď, promočená zeď, déšť. Tma, záda, déšť. Ošklivé dítě, ošklivá žena, ošklivý muž. Tma, déšť. Močící muž, záda, pomočená zeď. A to všechno sedmkrát dokola. Pomočit! Kdo si tady uprdnul? (12.08.2015)

Jelikož je hodnocení filmu silně subjektivní záležitostí, dávám jenom 4*. Tarr je pravděpodobně trochu magor a v některých částech své sedmihodinové a sociopatické audiovizuální onanie se mu naprosto spirituálním a fascinujícím způsobem daří diváka uspávat, ale Satanské tango je zkrátka natolik monumentální a vypravěčsky vyspělé, že nelze než zůstat vzhůru. Tarrův minimalismus může být otravný, stejně jako jeho odtažitost od vlastních postav či neúměrné protahování dějově uzavřených záběrů, avšak jestli existoval jeden jediný způsob, kterak podobně magické a nejednoznačné podobenství natočit, byl jím právě tento jemňoulinký a trpělivý režijní rukopis. Přestože se toho zase tolik neuděje, příběh je časově nádherně uspořádán, střídá narativní perspektivy ve prospěch lyričnosti a nutí diváka nad "zvraty" přemýšlet a zvýznamňovat je. Dokonce se mi vnucuje myšlenka, že je to potřeba vidět vícekrát, ale v souboji s představou dalšího 400 minutového dřepění na prdeli, zatímco moje budoucí osudová láska na mě třeba čeká někde v nejvyšší komnatě nejvyššího paneláku, tahle myšlenka těsně na body prohrává. Sorry Bélo, ale fakt jsi mě vyčerpal... (14.12.2016)

(Může obsahovat SPOILERY!) Někdo by mohl tvrdit, že kinematografie už nemůže po sto letech existence ničím překvapit, snad jedině novými neotřelými efekty, jež vznikají a uplatňují se v těsném propojení s postupujícím vývojem počítačové animace a trikového inženýrství... A hle: do této klipovité doby, kdy standardem je všechno maximálně urychlovat, sdělení efektivně zkracovat a zážitky servírovat v co nejinstantnější podobě, do této doby si troufne přijít Béla Tarr se svým 7 a 1/2 hodinovým monumentálním lyrickoepickým opusem s mnohdy více než desetiminutovými záběry a extrémně pomalými jízdami kamery. I přes tento hrozivě vypadající prvotní nástin formy Satanského tang bude divák, který přistoupí na Tarrův styl, po závěrečné dvanácté kapitole odměněn nezapomenutelným zážitkem, který v moderním umění nemá příliš obdob._____ Na zapadlém statku kdesi v Maďarsku konce éry Kadárovského socialismu přebývá či živoří skupina domorodců, jež hodlají s nastřádanými penězi opustit toto bohem zapomenuté místo a začít někde jinde žít lepší a šťastnější život. Do tohoto ovzduší beznaděje ale i očekávání něčeho nového přichází charismatický Irimias se svým rumunským pomocníkem Petrinem. Irimias byl dlouhou dobu považován za mrtvého a ve vesničanech jeho náhlý příchod vyvolává velmi rozporuplné pocity, které však následkem Irimiasovy psychologické hry vyústí v bezbřehou důvěru a lepší život na novém statku se zdá být díky němu na dosah. Tato závislost a víra ve fiktivní orwellovskou farmu končí tam, kde se celý "příběh" začal - ve stavu zoufalství, beznaděje a nebezpečně napnutých vztazích._____ Film je plný nezapomenutelných scén. Přesně jak napsala Hirnlego, jeden z úvodních záběrů - dlouhý pohled na ztemnělé okno a postupné svítání, patří mezi nejsilnější a pro mě také mezi klíčové. Díky němu jsem pronikl do Tarrova způsobu "vyprávění", díky němu jsem film nesledoval nezúčastněně, ale naopak s pocitem, že jsem největší šmírák, který přímo uvnitř onoho depresí nasáklého světa pozoruje jednotlivé epizody a který je oproštěný od té naší reality. Dojem mi umocňovaly ty strašlivě skutečné zvuky, které tvoří jednu z podstatných složek filmu - neustálé klapání, kapání, šustění... Hodně scén se opakuje, jsou nazírány z různých pohledů různých osob, což mi paradoxně nejen usnadňovalo orientaci, ale ještě umocňovalo dojem, který jsem z nich měl._____ Film je plný nezapomenutelných scén... Irimiasovo setkání s kapitánem, doktorova pozorování, dlouhý záběr na snící vesničany, tragikomická tancovačka a zejména epizoda s holčičkou a její kočkou (proč mi jen tak silně připomínala Bressonovu Mušku?). Těch 7 a 1/2 hodiny nebylo rozhodně promarněných, pronuděných nebo prospaných... Byl to nevšední zážitek! (07.06.2008)