Reklama

Reklama

Zničit, řekla

(neoficiální název)
  • Francie Détruire, dit-elle (více)
Francie, 1969, 100 min

Obsahy(1)

Druhý celovečerní snímek Marguerity Duras, vzniklý podle jejího vlastního stejnojmenného románu. Film předkládá vysoce stylizovaný portrét čtveřice postav uzavřených v izolovaném venkovském hotelu, v němž prožívají své prázdné dny v zajetí melancholie a úzkosti. Elisabeth, překonávající smutek nad mrtvě narozeným dítětem; Max Thor a jeho mladá žena Alissa, opět nacházející city i za hranou konvencí; intelektuál Stein, komentující i aktivně prostupující interakce postav, které se postupně probouzí ze strnulé izolace a vzájemně se snaží přivést zpět k životu. Marguerite Duras skrze puristické výrazové prostředky (statická černobílá kamera, minimalistické projevy herců, takřka naprostá absence hudby) vytváří klaustrofobický obraz hotelových kulis i vnitřního světa postav, k čemuž dává silný důraz na dialogy konstruující samotnou mnohovrstevnatost prožívání postav a jejich minulých i přítomných osudů, stojících v kontrastu k jejich vnější letargii a absenci naděje a budoucnosti. (Dionysos)

(více)

Recenze (4)

Dionysos 

všechny recenze uživatele

Tabula rasa - prázdný papír před spisovatelkou, jenž bude zaplněn postavami; jako černé na bílém se v prvních vteřinách před divákem rozvíjí černobílý záběr, zatím ještě nepopsán postavami a proto obydlen jen mrtvými předměty, lehátka, zahrada, stolky - a až se vzápětí objeví samotné postavy, ponesou si něco z oné mrtvolné pachuti stále s sebou. Jsou ostatně všechny postavy mrtvé proto, že prožívají vnitřní citové vyhoření, nebo proto, že jsou jen vymyšleným charakterem existujícím jen na papíře/ plátně? (Toto je druhé Durasové film, první úplně samostatně vytvořený a již v něm projevila smysl pro metafikci a nekonvenční kinematografii). A nejsou zápletky filmu jen zúčastněným leč falešným a cíleným výtvorem dvou "stávajících se" spisovatelů? /// Durasová nicméně vytváří pohlcující atmosféru předpeklí, v němž lidé neumírají pouze díky tomu, že se odcizí v druhých, jejich touha ožívá jen v druhém, jenž se stává záchranným kruhem z lhostejnosti. Nebo se jen trojlístek cynických a beznadějných postav jako upír vrhl na poslední emočně trpící a tím živoucí postavu, která je nakonec zaučena do jejich hry? (Jen ten, kdo nechápe, že hra je ve všem umělý výtvor, ji může skutečně prožívat.) /// Slova a dialogy u Durasové opět vytváří další plnohodnotný svět vedle toho/ uprostřed toho, který vidímě na plátně. ()

Dikaiarchos 

všechny recenze uživatele

Duras vnímá své filmové postavy chvíli jako od podstaty postavy a chvíli jako bytosti, které se samy uvrhají do podmírečného (ne-bytostného) stavu, do podstavu své skutečné podstaty, bytosti bezpochyby plně Životaschopné, ale nepochopitelně (a mnohdy pochopitelně, politováníhodně) uskřinuté uvnitř, a tím i v řečišti svého řečnění, a takto uskřinutě se k sobě vztahující v marných pokusech o vzájemnou čitelnost. // Film zapůsobil jak zenový kóan, v celku i detailech (třeba postava vyučující dějiny budoucnosti), nebo jako rána mistrovy hole do hlavy, po níž v ní nutně zazní slovo les; přestože se o lese ve filmu opakovaně mluví, kamera ho nikdy nenavštíví, věrna do sebe uzavřené kompozici parku, budovy a slov. ()

honajz2 

všechny recenze uživatele

Minulý týden jsem viděl India Song. Neoslovilo mě to a chtěl jsem si dát od tvorby Durasové značnou pauzu, ale když jsem v její tvorbě "znovuobjevil" tenhle film, řekl jsem si, že bych mu šanci dal rád a tak si ho rovnou a naprosto neplánovaně pustil, s cílem, že takhle od ní aspoň uvidím tři filmy. a Zničit, řekla u mě z její tvorby dopadlo překvapivě nejlépe. Začátek mě docela vyděsil tím, jak jen zobrazuje vyprázdněné postavy ztracené ve světě i v sobě samých a soustředí se jen na jejich rovněž prázdné dialogy, takže jsem si chtěl Durasovou zařadit do stejné skupinky jako Antonioniho. Ono je taky vidět, že je jím hodně inspirovaná (a ty časté odkazy na tenis a tenisový kurt nebyly jen tak), ale mě jeho tvorba plná nimrání se ve vyprázdněnosti nesedí a z Durasové jsem měl podobný pocit už z předchozích filmů a z India Song obzvlášť. Čekal jsem definitivní potvrzení mé teorie, ale místo toho mě čekalo milé překvapení, když se ukázalo, že Durasová se svými postavami nějak pracuje. Stále to jsou vyprázdněné intelektuální trosky, ale s určitým charakterem, nejsou to jen šablony zmaru a úpadku jak u Antonioniho, ale životné postavy. Elisabeth navíc má i nějaké trauma, které si léčí vymýšlením svých životních událostí, ale vůbec jí to nejde, takže je zároveň dokonalým příkladem člověka, který si o sobě vymýšlí úžasné historky a zážitky, ale ve skutečnosti je nudný, nezajímavý, ale hlavně nesebevědomý, jelikož nedokáže sdílet svůj skutečný život s ostatními. Občas to teda zase upadne do té antonionihovské nicoty, ale nikdy ne nadlouho a nakonec musím říct, že mě ten film překvapivě oslovil. On to je teoreticky i psychologický film, ale jaksi polekaně, jakoby se styděl tím být, protože je to moc "všední". Na čtyři ho zatím nevidím, už jen kvůli podobnostem s Antonionim a faktu, že jsem se do toho dlouho a hůř dostával, nicméně jestli to ve mě bude rezonovat, neměl bych problém hodnocení změnit. Nalákalo mě to i na další filmy od Durasové, ale nějaký další dám opravdu až časem. Ty dvě zkušenosti (skoro) naráz a jedna dřívější mi momentálně bohatě stačí. Silné 3* ()

rivah 

všechny recenze uživatele

Čtyři postavy a nakonec pět spolu rozmlouvají na trávníku před domem, stojí s holemi na kriket a pak sedí v domě, hrají karty, zní dialogy vypadající jako monology přednášené nezúčastněným chladným hlasem. Výrazně intelektuálské záležitost, jejíž novost časem vyprchala a zbývá jen originálnost.(70%) ()

Reklama

Reklama