Lidský úděl 4.: Stesk po domově
Ningen no jôken II
The Human Condition II: Road to Eternity
Obsahy(1)
Režisér Masaki Kobayashi nabízí divákovi monumentální válečnou fresku, která začíná v roce 1933 vpádem japonských vojsk do Číny a končí zajetím hlavního hrdiny po porážce Japonců sověty v Mandžusku. Hlavní hrdina Kaji (Tatsuja Nakadai) se neustále snaží povznést nad zkorumpovaný systém, ale zjišťuje, že jeho morálka je na překážku... (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (17)
Přesun z pracovního tábora do výcvikového tábora japonské armády Kaiovi moc nepomohl, jak se dalo očekávat vzhledem k jeho povaze a všeobecně známe vojenské „logice“, ale kvalita snímku zůstala na stejné úrovni, mě se dokonce ta vojenská kulisa zamlouvala více. Karty jsou ale rozdány v podstatě stejně, Kai se opět bije za slabší a za spravedlnost v boji proti šikanujícím sadistickým velitelům, zatímco velící důstojník se snaží z toho vytěžit co nejvíce ke svému prospěchu. Přesto je tahle Kaiova „válka“ už trochu odlišná. Na prvním místě pro něj stále zůstávají jeho ideály, ale nově se do toho v důsledky hrozby poslání na frontu mísí i přirozený pud zachovat si vlastní život, třeba i za cenu nabízejícího se útěku. Čtvrtý díl je připomínkou krátké sovětsko-japonské války v srpnu 1945. Bojové scény jsou slušně zpracované, zapojí se i tanky, převaha sovětské armády je evidentní. Konec je na můj vkus moc ukřičený, ale konečně i Kaiovým spolubojovníkům začíná docházet nesmyslnost války, kterou Japonsko vedlo, a převažuje touha vrátit se ve zdraví domů. ()
3. část - Velký obrat v ději, hrdinův pád na dno. Přesto vypjaté emoce někam zmizely a těch 80 minut apatie není zrovna příjemných (v žádném slova smyslu) na sledování. Chápu, že právě to byl smysl této části - uvrhnout hrdinu do stavu bezmoci a nechat ho pátrat po novém cíli. Stejně tak chápu, že na poli 600 minut to může být "trochu delší". I přes toto moje neskonalé pochopení však předimenzovanost stopáže táhne tenhle jinak nepochybně úžasný projekt dolů. 70 % /// 4. část - Předchozí díl potvrdil především hrdinovu patologickou touhu bojovat za své ideály, na což ale nemá prostředky (a nejspíš ani schopnosti), takže je vždy odsouzení k nezdaru. Zde ve čtvrté části mu je do rukou opět vložena špetka "moci", tím spíš je ale patrná bezradnost jeho nekompromisního idealizmu uprostřed války. 80 % ()
V týchto dieloch sa Kaji dostane do armády, takže môže svoje idealistické komunistické zmýšlanie uplatniť tu. Ale narazí snáď ešte viac ako keď viedol pracovný tábor. Kaji absolvuje krutý výcvik v štýle vymývania mozgov vo Full Metal Jacket. Do tej chvíle som Kajimu stále fandil. Ale v treťom diely dostane Kaji zase pod svoje krídla niekoľkých vojakov na ktorých sa snaží uplatniť ľudskejší výcvik, čo je ešte ok, ale zároveň sa naďalej nechá od ostatných mazákov mlátiť, čím mi už Kaji začal liezť na nervy. Pointa je znova o tom, že Kajiho humánne metódy sú v týchto podmienkach nepoužiteľné. Behom týchto častí mi celé toto dielo začalo silne pripadať ako nepokrytá antikomunistická agitka. 7/10. ()
Japonský spisovateľ Junpei Gomikawa vydal svoj rozsiahly román "Ningen no jôken" v roku 1958 a námet okamžite oslovil režiséra Masaki Kobayashiho. Vzniklo vysoko oceňované rozsiahle dielo z druhej svetovej vojny, kedy bolo Japonsko fašistickým štátom. Epické dielo sleduje mladého pacifistu a socialistu Kajiho, ktorý sa snaží prežiť v totalitnom zriadení. V druhej časti ( TV stanica AMC ho u nás odvysielala ako dve časti ) je Kaji konfrontovaný s japonskou vojenskou mašinériou, je odvedený do armády a nielenže je poslaný do boja proti sovietskej armády, bojuje aj proti praktikám v jej vnútri. ()
Ľudský údel sa mi teoreticky pozdáva ako možný seriálový formát. Predsa, vychádza z časovej a epickej konštrukcii, zaznamenáva v ňom veľké množstvo hercov (i keď trojka ho kvôli emocionálne spriaznenosti vhodne zužuje) a poukazuje na dlhočíznosť a bezmocnosť vojnového stavu v pracovných a zajateckých táboroch. Ak by ho natočil "japonský Spielberg", dovolím si tvrdiť, že by ho vyobrazil ako chudáčikov okupantov v mandžuskom, t.j. čínskom zajatí. Kobajaši je ale realista, nemá v úmysle hrať na strunu a tento kontrast bezcitnosti opisuje systematicky a k čím väčším právomociam sa dostanú oní generáli, tým nervóznejšie a ostrejšie svoje pudy patrične vybíjajú. Ohne na planinách sú viac súvzťažne prepojené s prírodou a pokušením diabolskej zeme, čím sa estetické a nadčasové kvality prikláňajú viac na jej stranu. Nič to ale nemení na fakte, že ide o mimoriadne poctivú čistú anti-militaristickú filmárčinu. Nakadai dokáže s očami to, čo len málokto a to nie je vyslovene len sympatický. ()
Galerie (8)
Photo © Shochiku
Reklama