Bildnis einer Trinkerin. Aller jamais retour

Jistě, už od první scény na letišti je vidět, že v Ottingerové vidění světa jsou muži hlupáci a nešikové (i doslova trpaslíci) a důstojná je žena. Jenže, za jakou cenu... Strast, zmar, alkohol. Postupně se totiž nad chováním hlavní hrdinky bude pousmívat každý muž (i každá žena, která ví, že proti zdi rozběhlý feminismus je stejně naivní jako nicotně hloupý). S kamerou si ale "ženská" řežisérka vyhrála; pracuje důsledně s mizanscénou a hudebními komentáři, epizodicky strukturuje dílo za stále asistence tří paní rozumbradek a hraje si s detaily a rekvizitami. Zvláštní minimalismus. (27.10.2010)

(NNF) Frauenfilm, camp a queer v jednom – a přesně v tomto pořadí. V OBRAZE ALKOHOLIČKY si Ulrike Ottingerová pohrává s tím, jak bývá prezentován obraz ženy ve filmech – a činí tak velice důsledně a důmyslně, nutno dodat. Ačkoliv bývá její obrazoborecký počin vysvětlován jako záměrné nadsazování konvencí klasických hollywoodských děl, mám za to, že jde spíš o záměrné narušování než nadsazování. Ústřední hrdinka je módně oblečena, což by z ní činilo snadno fetišizovatelný objekt touhy, ale je snímána z dálky – distancovaně, především ve velkých celcích. Záběry na ni nejsou fragmentarizovány, a tak se divák nemá čím opájet. Pokud se dočkáme scény, kdy hrdinka přistoupí blíž, iluzivnost je narušena tím, že se zdůrazní prostor, který je mezi divákem a postavou – třeba umytím odrazové plochy, přes kterou byla žena snímána. Narušování přežité prezentace nezůstává pouze na rovině stylu: kontextualizující průpovídky třech žen, čímž se rytmizuje vyprávění, podvratnost v hrdé pokleslosti (rozpor mezi vysokým – kostýmy – a nízkým – alkoholismus, bary…) a nabízející se queer čtení (blízký vztah mezi alkoholičkou a bezdomovkyní)… (03.01.2011)

Ptá se jeden bodrý Moravan: Nési ty z té rodiny Holiků? No přece Jarda Holik, Jirka Holik, Petr Holik, Alko Holik. Nejspíš to (film) má ale být popudem pro gender studies, aby zavedly do češtiny příslušné ženské ekvivalenty pro mužské: pijan, ožrala, opilec, chlastometr atd., alkoholička už nestačí. Nicméně alkoholici jsou první, kdo zboural stavovské a třídní přehrady. Vidíme to i ve filmu Ulrike Ottingerové, když se chlastá je jedno co, jedno kde a jedno s kým. Je jedno, zda táhnete za sebou svoji minulost nebo kradený vozík ze supermarketu. Přitom nesmíme zapomínat na Komenského a jeho tři průvodce Rájem srdce, kteří/které se tu jmenují Sociální otázka, Přesná statistika a Zdravý rozum. Sama hrdinka nemluví, zato se chová jako slon v porcelánu (především viz závěrečná scéna). Film je ovšem značně stylizovaný, až přestylizovaný, ale právě v tom je jeho síla i půvab - a vy pokud budete hodní a chovat se jak třeba, vezme vás Ona (Tabea Blumenscheinová) na svoji další exkurzi po berlínských hospodách; toho, že je už dva roky po smrti se nebojte, alkohol nestárně ani neumírá, naopak s lety exceluje. (26.09.2022)

Obraz alkoholičky je film, který jsem si musel pustit doma znovu, protože jsem při projekci v kinosále usnul. Tím nechci říct, že je nudný, ale absence téměř jakéhokoliv děje a kauzality zmohla moji pozornost. S hlavní hrdinkou se navíc nemůžeme nijak ztotožnit – neznáme její jméno, neznáme její motivaci a navíc nemluví. A k tomu se nechová zrovna sympaticky. A právě v jejím konání je klíč k tomu, o čem se autorka imho snažila natočit film. O stereotypech a škatulkování podle pohlaví. V tomhle kontextu je film důmyslně podvratný a postupně bourá jeden stereotyp za druhým, čímž reflektuje „obraz“ mužů/žen nejenom v kinematografii ale v celé společnosti. (07.03.2011)