Až budu mrtev

Film, který vyhrál Karlovarský filmový festival v roce 68 a posloužil jako inspirační zdroj třeba pro Schlesingerova Půlnočního kovboje nebo tvorbu Jima Jarmusche. Jimmy Barka žije ze dne na den. O svých rodičích všem tvrdí, že jsou mrtví, na život si vydělává kradežmi, zneužíváním jiných lidí (zejména naivních žen;)), případně zpěvem. Jako jeden z mála v komunistické Jugoslávii je ale opravdu svobodný. (01.11.2007)

(KB - J) Lidé píšící o AŽ BUDU MRTEV se často soustřeďují na kontext (černá nová vlna, vliv na Schlesingera a Jarmursche, podobnost s jinými novovlnými tituly) na místo textu samotného. Přitom i pro nestudenty genderu musí být ukázání náležitostí ke společenským rolím a vykreslení vztahu muž - žena zajímavé, protože se nabízí otázka šovinismu, možná až mizogynství režijního díla Živojina Pavloviće. Hlavní hrdina, Jimmy Bárka, je zloděj a podvodník, přitom velký svůdník, kterému neodolá žádná, ať jde o sebevětší hvězdu. Všechny ale jenom využívá k tomu, aby měl peníze/střechu bad hlavou/úkryt/udělal si jméno apod. Ani samotný konec nenasvědčuje změně náhledu na celou věc, protože Jimmy skončí tragicky poté, co se poprvé k ženě zachová jinak, než jako k pouhému objektu, jenž se mu zrovna hodí. Nabízí se ale alternativní možnost čtení, kdy se snímek vyjeví ne jako šovinistický či dokonce mizogynní, ale tento přístup a vůbec způsob života odsuzující. Je naznačeno, že vztahy mezi Jimmym a jeho rodinou nejsou zrovna nejlepší, poukazuje se na jeho neadekvátní vnímání sebe sama jako zpěváka... a ono využívání není tak jednostranné, jak by se mohlo zprvu zdát. Není to zpěvačka, která potřebuje někoho na vystoupení, a tak si můžou být vzájemně prospěšní? Není to "výpravčí", která se chce zabavit během dlouhé cesty vlakem? A dalo by se takto pokračovat, ale nejednoznačnost co do přístupu k "hrdinovi" je to, co dělá AŽ BUDU MRTEV velmi dobrým filmem, u kterého divák rád přehlédne některé nedostatky (vedení neherců, časté pohledy do kamery). (07.10.2012)

V klasickém snímku „černé nové vlny“ se můžeme soustředit na postavu Jimmyho Bárky a přemítat nad tím, do jaké míry jde o antihrdinu a jak vlastně hodnotit jeho přístup k ženám, ale taky si lze všímat obecnějších souvislostí, například vztahu velkoměsta a vesnice. Pro film je totiž důležité, že Bárka je za zpěváckou hvězdu až do chvíle, než se dostane do Bělehradu, kde na soutěži zcela vyhoří. Na filmu není nejděsivější obraz provinční bídy, do které se také v závěru opět vracíme, ale nekritické Jimmyho přesvědčení o vlastních schopnostech, živené podporou nesoudných lidí z maloměsta. Málokdy se stane, že film dokáže natolik deziluzivní sdělení, jakým tahle bezútěšná zpráva o neprůchodnosti sociálních vrstev rozhodně je, podat tak ambivalentní cestou. Svoji roli určitě hrají již zmíněné záporné rysy hlavní postavy, ale také znatelné komediální ladění snímku vyvažující jeho výslednou pochmurnost. (19.01.2013)

Tento jugoslávský film, jehož doslovný překlad znamená něco ve smyslu Až budu mrtvý a bledý (název, jenž mi evokuje přesnou představu o způsobu života hlavní postavy), lze směle zařadit do období jugoslávské nové vlny (novi film), ze které se o něco později vyprofilovala komunistickým režimem nazvaná černá vlna. Sociálně-kritický vhled do života Jimmyho Barky, který bez jakýchkoliv vazeb ke společnosti bezstarostně proplouvá krajinou až k tragickému a nenadálému konci. Černobílý, křišťálově čistý skvost, ukázkový příklad jugoslávského nového filmu. (19.01.2008)

Příkladně neučesaný, černovlnný vrchol Pavlovićovi kriticky nastavené tvorby sleduje kroky vášnivého (avšak nepříliš talentovaného) zpěváka Jimmiho Barky (Dragan Nikolić). Ten žije arogantním stylem ze dne na den, podvádí a využívá vhodně každé příležitosti, jež se mu naskytne, a skrze svody žen a dívek i jiné známosti se na své cestě během několika dní dostává na hospodské slavnosti, do kasáren, kde pracuje jeho strýc, i na soutěž mladých hudebních talentů, kde jej však čeká zdrcující debakl. Svým nepříkladným plahočením napříč dezorientovanou a zmoženou krajinou socialismu rozhodně nevytváří pozitivní, povzbudivý obraz tehdejší mladé generace a pojetí bezútěšného filmu, v němž jsou ukazovány „zapadlé dvorky“ lidských příbytků i životů ve vší autenticitě, míří za zdrcující obžalobou srbské reality dané doby. Rázná, ostrá a nečekaná tečka, která přijde po Jimmiho návratu domů, je přitom ve své výhružnosti natolik krutým rozuzlením, že má zpětně moc přehodnotit dosavadní divákův vztah k antihrdinovi a vydolovat z něj kus lítosti. Film, jenž by se za svou syrovost jen hodil do vitríny československých zlatých šedesátých (nejblíž má takto k prvním Schormovým snímkům). (03.01.2013)