Zlaté opojení

Zde se možná odpoutám od snahy o objektivní hodnocení, protože když vidím vrcholné filmy s Chaplinem, hřeje mě to u srdce. Jeho herectví způsobuje, že se cítím příjemně kdykoliv si na film vzpomenu. Nejde jen o to, že jeho filmy jsou vtipné, ale oni jsou i milé a dojemné. A přesně takové je i Zlaté opojení. (03.11.2010)

Svižné, vtipné. Takový klasický Chaplin. Kvalitkou bych ho zařadil někam pod Diktátora a mírně nad Kidda. Přesto se moje divácké nároky značně zvýšily, takže filmu udělím pouze pěkné 3*. A to přesto, že scénky s Big Jimem nemají chybu. Příliš neurazí ani, později přidaný, komentář k filmu a hudba je rovněž opět vydařená. Charles Chaplin prostě uměl. (10.01.2013)

Zlaté opojení mi přineslo víc melancholie než smíchu a já zkrátka od Chaplina očekávám mnohem víc zábavy. V podstatě mne pobavil snad jen dezorientovaný Tulák, kterak si v buřince a s hůlčičkou si vykračoval po horách, dále scéna s odklízením sněhu, houskový tanec a samozřejmě ekvilibristika v domě nad propastí. Jinak jsem bystře odhalil příliš velký prostor pro nudu. (04.01.2016)

Nejlepší Chaplin! Snad poprvé jsem při jeho filmu hltal každou scénu, každý gag, každý pohled. Tohle jsem si doopravdy náramně užil. Krásný příběh, roztomilý Chaplin a skvěle vybrané prostředí. Viděl jsem verzi z roku 1942, která je, si myslím, mnohem lepší pro dnešní projekce. Určitě bych si neodebíral dvě hvězdičky jako Berg, to by totiž znamenalo, že původní verze má sedm hvězdiček, a tomu já prostě nehodlám uvěřit, pane kolego! :-) __ Výborné! (01.11.2008)

Sledovat postupnou žánrovou proměnu někdejší jednoduché grotesky do nákladnějšího celovečerního filmu s příběhem, který nese už jasné poselství, je vždy povzbuzujícím i oblažujícím svátkem duše. Němý film byl svým způsobem tragickým; doslova raketový nástup zvukového období na přelomu dvacátých až třicátých let byl pro mnoho tehdejších tvůrců, ale i kinohudebníků doslova uměleckou i existenční tragédií. Jedno je jisté: i v zralejších a technicky i umělecky náročnějších tvarech nebyl němý film, adoptivní sourozenec pantomimy, bez šancí. Nikoliv náhodou se Chaplin spřátelil s Ejzenštejnem. Vzájemná úcta velikánů naznačuje i dnes smysl a vývojovou křivku hraného filmu. A to opojení k tomu prostě patří. (01.03.2008)