Královna prokletých

Co o to, námět by byl fakt zajímavý, ale to zpracování... Tenhle film prostě nemá žádnou poetiku, atmosféru. To nejlepší, co tohle dílko může sdělit, podává skrz monolog páně Lestata, ale, to co při něm běží na plátně připomíná nepovedný videoklip s afektovaně nakřáplým hlasem Jonathana Davise v pozadí. Děj je příliš prosťoučký a příliš nelogický, herci odvádějí, to co mají, lehce vyčnívá svůdně divný Stuart Townsend. Ale ono je velice těžké převést předlohy, kde se mluví a přemýšlí a nic moc extra se v nich neděje, v dílo, ve kterém se nestřílí a není akce, tak, aby to k něčemu bylo. Chce to alespoň trochu invence, neotřelosti a samozřejmě taky nápady. S velkým přimhouřením oka jsem to vykoukala na 50%. (27.06.2007)

Ale veď filmov o upíroch nieje veľa a keby sme to nebrali ako pokračovanie Interwia, myslím, že tento s upíriemu klišé rozhodne nepatrí. Nápad a spracovanie trochu predčilo moje očakávania, k čomu prispela aj sexi Aaliyah a jej brutálne erotický hlas. Efekty sú fajn, všetko je temné a ponuré, použité su aj dobré farby, len mi vadili tie spomalené upírie pohyby. 70%. (24.08.2006)

Jeden z mých osudových filmů. Vlastně definuje mé rané dospívání. Od té doby se toho mnoho změnilo, ale Queen of the Damned vždy ve mně vždy probudí nostalgii a připomene mi, kdo jsem a kdo jsem bývala. Tento film výrazně ovlivnil to, jakým směrem jsem ve světě filmu začala ubírat a bez něj bych jeho kouzlu možná nikdy nepropadla. Kdyby se mé první setkání s ním uskutečnilo v posledních letech, těžko uvěřím, že bych bych si jej tolik zamilovala. Není totiž dokonalý, vlastně už mě ani nebaví se na něj dívat a obzvláště poté, co jsem si přečetla výborné knižní předlohy od Anne Rice, vidím, co z filmu mohlo vzniknout, neboť si jen v podstatě vypůjčili jména a nedivím se, že samotná Anne Rice toto zpracování ráda nemá. Nic z toho však nemůže ohrozit to, co pro mě Queen of the Damned znamená. (18.07.2007)

"Je to rebel!", zařval vampkaprál a hnal se na Lestata s vytasenými tesáky. Aby taky ne, když se mizera rozhodl, že vykráká všechna upírská tajemství americké mládeží. I když si spousta gotikářů spojí jméno Lestat s Interview s upírem, nejspíš jen málokoho napadne, že Královna damnetých je volné pokračování. Možná i proto, že dle místních komentníků, dostala knižní předloha hodně na frak. Což mě naštěstí netrápí; nejspíš bych byl romantickým pojetím Anduly Rýžové znechucený víc. Tahle tvrdší verze mě vcelku bavila, přestože fanda ukňouraného rocku zrovna nejsem. Pozitivní také je, že díky tomu došlo k přeobsazení šprčka Toma, kterému by rockera věřil asi jen málokdo. Což by byl díky té stylizaci dost průšvih. Když pominu seriály a mládežnické uslintanosti, tak upírských filmů se slušným příběhem, moc není. Neustálé pokusy vyrabovat Stockera, považuju za úkrok přímo do hovínka. Takže v tomto kontextu mi příjde Královna prokletých úplně v pohodě. Ovšem, rezervy tady pořád jsou...nejspíš by to chtělo sáhnout i jinam, než do deníčků romantických tlusťošek. Třeba G. R. R. Martin, napsal moc pěkný příběh o upírech ...celou četbu jsem to viděl jako film. Sen Ockerwee se to jmenuje. Doporučuju. Postavu Lestata by tam šlo velmi snadno zakomponovat. (06.01.2024)

Ze samých temnot nelidské existence vyplouvá na vlně moderního „hororu“ velmi ošizená kopie zavedených postupů a krom myšlenky, že být upírem je celkem cool nepřináší na zřetel hororoživců nic převratného, či jinak alespoň zajímavého. Když vyšel na spalující světlo upírský projekt Interview s upírem (1994), spojoval v sobě jistou gotickou temnotu, silné charisma hlavních postav a jisté znepokojivé napětí, jenž se s vyprávěním pojilo. Královna prokletých nemá ani jeden z těhle prvků a krom snahy vymanit se cucání z krku teenage produkci, můžu vyzdvihnout jediný prvek: Hudbu! Moderní alternativní metal současných velmožů tohoto řemesla jako jsou Disturbed, Marilyn Manson nebo Papa Roach, chytře napsané Jonathanovi texty s návazností na příběh, temný sound a když už i to nevinné přitakávání původně asi dobře myšlenou kamerou zařízli jak rosoloidního pašíka na zabíjačce, patří Jonathanu Davisovi hlavní dík, že jsem vydržel až do konce. Lestat, jakožto kříženec Erica Dravena z Vrány a kupy pokusů vyrovnat se lepším představitelům česneko-nemilovného řemesla, působí spíš tragikomicky a kdyby Stuart Townsend vysával dívčí krčky Megacucem 6000, alespoň by byl něčím originální. Stejný problém jsem měl u všech postav, které nebýt té slušné kostýmní základny, nijak nezaujali, nedoplnili snahu scenáristů (byla-li nějaká). Michael Rymer tak natočil mizerný horor, slušný koncertní miniklip, televizně se tvářící spletenec slepený žvýkačkama v podobě několika podobných filmů, ale rozhodně nenatočil napínavou podívanou, která by stála za nějakou investici času a těžce vydřených měďáků. 3/10 (29.05.2005)