Monsignor Quijote

Skvělý film, plný myšlenek i humoru, postavený na disputaci křesťanství s marxismem. Když jsem jej viděl poprvé, udržoval mne v napětí od začátku do konce. Zvláště silně na mne zapůsobila scéna, kdy suspendovaný monsiňor věří, že podává Sančovi „svaté přijímání“, slzy mi tekly po tvářích...Ten film mne ohromil, ale vím, že myšlenkově je třeba jej brát s rezervou. Již u Grahama Greena, který se sice hlásil ke katolictví, je zřejmé, že pravověrný rozhodně nebyl. Navíc, nepoznal marxismus v praxi na vlastní kůži. Jako uměleckou licenci toto dílo (literární i filmové) však určitě lze přijmout a hodnotit vysoko. (25.02.2008)

„Žádal jsem tě, abys mi neříkal monsignore. To už radši mi říkej soudruhu.“ / „Mnozí soudruhové se v minulosti pozabíjeli. Ale můžu ti říkat příteli. Přátelé se mezi sebou zabíjejí mnohem míň.“ **** Už déle jsem neviděl film, který byl tak narván skvělými dialogy a to jak humorem a mnoha zábavnými bonmoty, tak současně nejednou silnou myšlenkou a řadou podnětů k zamýšlení. Tato velká filozofická lekce provázena vtipem, pro někoho možná schizofrénně ukazuje, že u filozofie a náboženství si lze někdy také dopřát krásný kus relaxu. Vysvětlování fungování svaté Boží trojice s využitím tří láhev alkoholu nebo neortodoxně přijímaná zpověď na záchodě, to se mohlo snadno překlopit do trapné buranské komedie, naštěstí se díky scénáři, hercům a poetické atmosféře nestalo a zůstalo u velmi inteligentní zábavy i s přesahem... a hlavně: „Vaše ponožky nám zaručí bezpečnost!!“ :o) Pár replik, pro mě až příliš hluboce zacházející do detailů víry a náboženských institucí, sice šlo i trochu mimo mě, ale do většiny dialogů dvou mužů na velké cestě po španělské krajině jsem se s radostí zaposlouchal... a také zadíval, na to jak ve svých rolích excelují Alec Guinness a Leo McKern. Prostě scenáristická i herecká paráda. A proč vlastně ten odkaz na dona Quijota a boj s větrnými mlýny? Snad pro tu marnou, ale ocenitelnou snahu spojit dvě protichodné ideologie ve společné porozumění. Ještě že přátelství je proti politice věcí osobní a také pocitovou a lze v rámci něj někdy sloučit i zdánlivě neslučitelné. [85%] (14.02.2023)

Knihu jsem nečetl, ale poslouchal jsem výbornou tříhodinovou rozhlasovou adaptaci, mám tudíž s čím srovnávat. Především je to film/kniha pro dospělé znalé víry – kompaněros několikrát probírají docela nechutné otázky kolem šestého přikázání a neznalé mohou některé svérázné vývody zmást. Oproti rozhlasové adaptaci byly dialogy očesány, třeba zmizel níže uvedený dialog odkazující na pokoncilní soudružskou perestrojku. Naopak revoluční ladění vůči biskupovi, které se mi příliš nelíbilo, je zde ještě posíleno. Alec hraje svůj standard, což znamená úžasně. Ještě že jsem měl možnost vychutnat si originál. Hudba je krásná a k filmu sedí. Přes nános relativismu má G. Greene často trefné postřehy: „Museli jsme až za náměstkem ministra, naštěstí je členem Opus Dei.“ Při dojemném závěru jsem dopadl jak Mariin, já vím, jsem sentimentální. – „Hlas církve nikdy nezastará, Sancho.“ – „Chachá, ale ano, otče, zastaral, ten váš Druhý vatikánský koncil poslal i sv. Jana do starého železa.“ – „Co je to za nesmysly!“ – „Pročpak už na konci mše nečtete slova sv. Jana: ‚Na světě byl svět, svět skrze Něj povstal, ale svět ho nepoznal.‘ “ – „To bys měl vědět, že já ta slova čtu stále.“ – „Ale ne nahlas, biskup by vás pěkně sjel.“ (11.06.2014)