Videa (1)
Recenze (3)
Pozérský avantgardní formalismus. Tato tři slůvka mi samovolně vytanula při sledování klasické feministické filmové eseje Riddles of the Sphinx od Petera Wollena a Laury Mulveyové, která prezentuje některé ze známých teoretických postulátů druhé jmenované na modelovém minipříběhu o ženě na mateřské dovolené, která je zavile vykořisťována falocentrickou společností. Tato hlavní část filmu (zbylých 6 je velmi krátkých) je přitom ztvárněna výhradně v nekonečných, fakticky bezdějových záběrech pomalu švenkující kamery á la Greenaway nebo Antonioni - na rozdíl od jejich filmů jsou však tyto formální prostředky užity samoúčelně a našel jsem zde jen několik opravdu zajímavých nápadů v mizanscéně. Stejně samoúčelné (s jediným poselstvím: TOHLE JE AVANTGARDA, KAMARÁDE!) je užití módních monochromatických obrazů, monologů, přehlušovaných frenetickou hudbou ve stylu Michaela Nymana a upozorňování na vlastní filmovost (v jednom okamžiku vidíme, že za kamerou opravdu stojí Laura M. - kdyby o tom snad někdo pochyboval). Riddles of the Sphinx je snímek vezoucí se na vlně konjunkturalismu (pseudo)marxisticko-freudiánsky-feministických filmových esejí 70. let. V kterých si nelibuji. - P.S. Tento text psal muž-revizionista. Proto je třeba brát ho s rezervou. ()
Avantgarda od sporáku. ()
Od Laury Mulvey jsem zatím četla jen ten její přeslavný článek Vizuální slast a narativní film. Ten je taky děsný a sprostě pozérský, ale vyznívá alespoň trošku učeně, zatímco tenhle demostrativní snímek protivně zavání amatérismem. Kamera se třepotá, až je člověku špatně, hudba duní, až je mu ještě hůř, a do toho někdo cosi sem tam zahuhlá. Ani bych nečekala, že se LM (a ostatně kterémukoli filmovému teoretikovi) podaří obrátit mě na svou víru, ale alespoň nějaká slabá provokace by mi neuškodila. Z obou dosavadních setkání s LM mi však vyplývá, že co si myslí, je mi úplně jedno, ještě víc jedno než všechno ostatní, co je mi jedno. Ke konci už jsem byla pronuděná skrz naskrz a nechala jsem se fascinovat tou věcí v bludišti. To byla konečně zajímavá podívaná, i když pro mě opět beze smyslu. Od Exkvizitorovy interpretace, že se jedná o metaforu sestupu varlat, jsem po krátké úvaze ustoupila. Shrnula bych to tak, že LM nemohu mít ráda, protože mám asi příliš ráda filmové umění. Když už do něj plést psychoanalytické výklady, tak ať je to aspoň sranda (tedy Slavoj Žižek). ()
Reklama