Nahý mezi vlky

Frank Beyer byl pro válečný film ve Východním Německu rozhodně pojmem. Přestože bývá z jeho tvorby jako vrchol brán hlavně Jakub lhář (z něhož jsem měl po emocionální stránce určitě ještě silnější zážitek), už 11 let před tím ve filmu ještě černobílém prokázal cit pro působivě autentické vykreslení prostředí koncentračního tábora. Zopakoval jsem si Nahého mezi vlky s odstupem pár let a potvrdil si, že mi způsob vyprávění válečného dramatu této éry rozhodně pořád sedí a úderně na mě funguje: navzdory přítomnosti dítěte v ohrožení se Beyer zcela obejde bez citového vydírání; násilí vnímáme jen v náznacích, někdy i mimo obrazovku, přesto se tísnivý dojem na mě v nejedné scéně díky precizní atmosféře úspěšně pronáší a dostaví; dvouhodinová stopáž utekla velmi rychle a film na mě fungoval v příběhu oběty pro záchranu dítěte stejně jako během početných dialogů akcentující politickou linii. Mírně mi s odstupem času překáží jen spád do komunistické agitace, která jakoby v poslední půlhodině až přebila hlavní ideje boje proti nacismu a záchrany lidského života. Ve svém váhání mezi 4 a 5 hvězdami tak zaokruhlím směrem nadolu, avšak vzhledem k zdatně zpracovanému silnému tématu a celkové atmosféře má pro mě tento Bayerův počin v rámci filmů na téma holokaust nadále čestné místo. [85%] (28.05.2023)

Vedle samotného příběhu mě nadchla především jeho jazyková stránka. Nebylo to poprvé, kdy jsem si při sledování filmového ztvárnění dramatu (zní to směšně „drama“ - v čase, kdy každý okamžik vyvažuje věčnost) z koncentračního tábora uvědomil, jak se ty různé řeči, nejen indoevropské!, jednotí v jednu společnou. Němý ústřední hrdina, chlapec (anebo dívka, jak leckdo z „heftlinků“ připouští) v sobě soustředí vše, co se v jeho přítomnosti pronese - a jeho netotožnost (nejen jazyková) odkazuje právě tím nejnaléhavějším symbolem řeči, jíž se marně snažíme dorozumět, právě k této jednotě. Vzpomněl jsem si přitom na - snad ten nelepší - esej Vítězslava Nezvala o mateřštině, v němž uvažoval nad tím, jak oproti němčině, kterou například Milada Součková nebo Thomas Mann pokládali na přelomu třicátých a čtyřicátých let za neplodný jazyk, vzniká na konci civilizace - nová řeč, kterou mluví bojovníci ve španělské válce - tedy muži i ženy různých národů. Tento podivný film mě utvrdil v tom, že tato rajská, všem společná, řeč se rozeznívala i v koncentračních táborech, ba v nich především. (08.08.2020)

Myslím si, že toto je celkom slušná adaptácia literárnej predlohy a cítiť, že na jej vzniku sa podieľal aj samotný Bruno. Chýbalo mi tu ale lepšie zobrazenie neľudských táborových podmienok a otrasného zaobchádzania s väzňami. Tieto časti v predlohe boli naozaj silné. Naopak tých komunistických žvástov tu bolo ďaleko menej, čo mňa veľmi potešilo. No a film bol, čo sa postav týka, ďaleko prehľadnejší. Mal od začiatku tempo a kvalitu, ktorú nestratil do záverečného finále. A chlapec? O tom primárne film nebol, jeho príchod spustil len určité udalosti .. bol pre osadenstvo nádejou a zmyslom žiť... (30.05.2023)

Syrová, černobílým obrazem podtrhovaná atmosféra, uvěřitelné herectví, zajímavé postavy i děj, poslední cca půlhodina, nutící člověka dýchat poněkud přidušeně, očistný závěr - a přesto do plného hodnocení filmu "cosi" chybí...snad depresivnější atmosféra, snad ještě o něco zajímavější styl vyprávění - kdo ví. Snímek každopádně stojí za zhlédnutí. (04.10.2006)

Vo východonemeckom snímku z koncentráku tesne pred koncom vojny mi nanajvýš nepravdepodobné pripadalo okázalé formovanie sa komunistického odboja, prinajmenšom miera filmárskej pozornosti bola kontraproduktívna. Inak bola miera reálnosti silná, čiernobiely obraz podtrhával dusnú atmosféru a herecké viacjazyčné obsadenie na úrovni. (30.01.2017)