Nikutai no mon

Krásné zachycení lidského kolektivu – pět prostitutek fungující jako jakýsi gang a jeden narušený voják, který se mezi ně vloží, což se mu stane osudným – a sociopatie způsobené válkou. Zajímavé je sledovat neustálé reflektování japonské politické situace v rozhovorech běžných lidí a dokonce spodiny a vyvrhelů. Je jasné, že v dobovém kontextu nešlo jen o ublíženou národní hrdost, ale i o „střet kultur“. Celé téma filmu nejlépe vystihuje cynický proslov, který pronese jedna z prostitutek nad masem z ukradené krávy: „Libra masa se prodává za 40 yenů. Za totéž prodáváme naše těla. Něco musí být špatně, když stojíme stejně co hovězí... prodáváme svá těla, abychom měly co jíst. Jaký má náš život smysl?“ Potěší kuriozní scéna, ve které si hladový Japonec během konzumace jídla rozdávaného americkou armádou vytáhne ze zubů kondom. (12.07.2012)

Poválečné Japonsko, americká okupace, bída, špína, prostitutky, zloději, vrazi, korupce, jakuza a Suzukiho jedinečný styl a spousta vizuálních nápadů. Tak by se dal shrnout jeden ze Suzukiho vrcholných filmů, kterým dokázal dokonale vystihnout období Japonska krátce po II. světové válce. Příběh o pěti prostitutkách, které dodržují mezi sebou nastavený pofidérní kodex, a bývalém vojákovi, nyní pouličním kriminálníkovi, který právě u těchto dam lehčích mravů nalezne útočiště v momentě, kdy je hledán pro napadení amerického vojáka, by sám o sobě nijak zvlášť nezaujal. Ale v rukou Suzukiho se změní v jedinečnou změť obrazů a zvuků zmaru, šílenství a beznaděje, přičemž končí stejně tragicky, jak začal (nabízí se srovnání s Kim Ki-dukovým Adresátem neznámým). Pravdou zůstává, že celý proces vzniku filmu (preprodukce, produkce, postprodukce) se smrskl jen na pár týdnů a Suzuki na film dostal velmi malé množství peněz, což se na výsledném tvaru filmu zřetelně projevilo (nedostatečná příprava lokací, nerealistické kulisy atp.), ale paradoxně to pomohlo výrazné vizuální stylizaci. Dalším nemalým paradoxem byl samotný rok uvedení filmu, tedy rok 1964, kdy Tokio, konkrétně v říjnu, hostilo letní olympijské hry, které měly být pro Japonsko velmi prestižní záležitostí. Země chtěla světu ukázat, že je po necelých dvou desetiletích úpadku po II. světové válce znovu na vzestupu a dohání zbytek světa co se ekonomiky, průmyslu a dalšího týče. Jen pár měsíců předtím přitom přišla do kin Suzukiho barvitá připomínka pro Japonce tak těžkých časů. Více o filmu k přečtení zde: https://www.criterion.com/current/posts/376-gate-of-flesh-i-love-in-fear (06.01.2016)

Krátce po konci 2. světové války bylo Japonsko na hranici svých možností. Všeprostupující bída se ozývala z každého města a korupce kvetla jedna radost. Přítomnost amerických oddílů udržovala náladu ve společnosti stále napjatou, ale většina obyčejných lidí měla starost jen jedinou – přežít do dalšího dne. S. Suzuki na tato léta nahlíží prostřednictvím hrstky prostitutek, které rezignovaly na osud a užívají si v hlubinách mravní pokleslosti. Striktně se drží interních pravidel (nezamilovat se, přesněji nikdy nespat se žádným mužem zadarmo), jejichž porušení se přísně trestá. S příchodem vojáka – desperáda se však situace radikálně obrací a kulminuje do vlažného finiše. Stylovost a filmařskou náruživost režisérovi těžko upřeme, ale ne každému musí vyhovovat. Papundeklové kulisy na každém rohu, důmyslné osvětlení, jež se snaží zakrýt sebeméně erotický moment a s postupující stopáží stále více nepříjemnější ujektanost hlavních aktérek tak nakonec sráží celkový dojem na obyčejný průměr. (09.08.2005)