Kalamita

Nenápadná, ale velmi povedená záležitost, která patří k tomu nejlepšímu (a asi i nesjrozumitelnějšímu), co kdy Věra Chytilová natočila. Zjevně tu připomíná období Československé nové vlny, protože se soustředí na tematiku obyčejného života, v němž se toho zase tolik neděje, ale člověk řeší každodenní problémy, před kterými nemůže utéct. Povedlo se jí vystihnout šedivou a neutěšenou dobu normalizace, kterou zachycuje opravdu důkladně (padající klika, vypadávající okno, nesmyslná byrokracie) a zároveň ukazuje, jak se s ní běžný člověk vypořádával. Nelze jí vyčítat, že tu chybí nějaký stěžejní příběh, protože ona nedějovost byla nepochybně záměrem, neboť v ní vyniká to, jak jsou lidé málo schopní mezi sebou komunikovat a leckdy ani nevědí, co vlastně sami od sebe a navzájem chtějí. Samotný závěr je pak určitou metaforou všeho, co hrdina prožil a s čím se potýkal, možná ale mohl být o něco jasnější a údernější. Škoda pak také občas dost ostrých a trochu nesmyslných střihů, což ale může být vina "cenzorů" ze strany stranického dohledu, a trochu zvláštní kamery. Snímek na svých bedrech výborně táhne civilní a vynikající Bolek Polívka, vedle kterého nejvíc zaujmou energická Dagmar Bláhová, velmi dobrá Jana Synková a Jaroslava Kretschmerová. Po více než čtyřiceti letech ztratila Kalamita ze svého kouzla jen minimum a zůstává výtečnou ukázkou života v reálném socialismu a tím pádem i svým způsobem určitým dokumentem své doby. 75 % (03.01.2021)

Bez vynikajícího Bolka Polívky by Kalamita nebyla ani zpola tak dobrá. Z mého pohledu je to jen a jedině on, kdo film neustále žene vpřed a kdo diváka přiměje, aby se zajímal, co se stane dál. Ne spousta podivných postav s všelijakými problémy, ne kritika společnosti... Ale jen a jen sympatický mašinfíra Honza Dostál. Film se mi líbil, to ano, ale nepodařilo se mi ho vnímat jinak než jako Polívkovo vydařené sólo (tedy samozřejmě až do uvíznutí vlaku, pádu laviny a paniky, během níž zase začne perlit děti pohlavkující Bronislav Poloczek). (22.07.2012)

Destruktivní potenciál normalizace se začal vyčerpávat zhruba od poloviny sedmdesátých let. Konsolidace znamenala pro komunismus současně korozi ideálu, hodnot, výkonnosti, kultury řízení, téměř všeho. Konzumistická amorálnost současnosti má své kořeny právě v tomto období stále vyprahlejšího cynismu. Chytilová na tento posun ve společnosti reaguje prakticky celou svou tvorbou a během sedmdesátých a osmdesátých let postupně vyvádí do "velkého" či "kukátkového" umění celou řadu osobností druhé vlny malých scén (Husa na provázku, Sklep, Ypsilonka). Prolnutí lidského osudu a pojizerské zimní přírody s nenasytností mladé, postupně se sebeuvědomující lásky "světové sexuální revoluce", tj, doby, která ještě neznala AIDS, je jednou z možných romantických reakcí revolty a rezistence vůči lidem a prostředím, kteří mimo virtuální realitu svých nomenklaturních existencí nejsou schopni již ničeho, co by alespoň na dálku zavánělo lidstvím. Lidstvím naopak zavání KALAMITA - nejen tehdy, ale i dnes. Je to lidství nejen artové, ale i skutečné, pábitelské, hmatatelné, vskutku - jak dnes říkáme - autentické, smysluplné, nezávislé, jinaké, svobodné. Nikdy ho není dost. (05.11.2007)

Ve filmu Chytilové doznívá nová vlna ve tvářích neotesaných hereckých naturščyků, kostrbatých dialozích i velmi volné skladbě scén, která ale nakonec dostane metaforické a působivé završení v podobě vlaku zasypaného lavinou. Právě motiv kalamity se ozývá ze všech epizod, neprůchodnost lidských vztahů, nepochopení, míjení se ve vánici citů a necitů. Polívkovo ztvárnění mladíka, který vlaje mezi různými ženami, není nijak strhující, je v něm patrná později hodně ověřená nota neotesaného macha, nicméně zejména výborné dialogy a trefný cynismus, který výtečně graduje, dělá z téhle miniatury normalizačního zahnívaní skvělou záležitost. Chytilová se vyhnula mnoha neduhům "společensko-kritické komedie" 80. let, zejména citelného podtónu, že i když všechno stojí za prd, stále žijeme v nejlepším možném zřízení. Kalamita zůstává na komorní rovině a nic "vyššího" nekomentuje. Proto stále žije. (14.11.2003)

Polívka ako strojvodca? Nuž, proti gustu, žiaden dišputát. Veľmi neobyčajný film s dejom, ktorý by som vážne nečakal. Je to aj mierne pochmúrny film, zimný film s určitou romantikou, ale ako komédia aj trošku suché, skôr by som to nazval tragikomédiou. Myslím, že celkom dobré a vystihujúce vtedajšie Československo. (06.09.2012)