Jmenuji se Sam

Když dobrý herec dostane roli mentálně retardovaného, má u většiny diváků už předem úspěch zaručený. Vzpomeňme třeba Leonarda Di Capria ve filmu Co žere Gilberta Grapea nebo Roberta De Nira v Čase probuzení (zde nešlo o mentální retardaci, ale projevy byly hodně podobné). No a zvládl to i Sean Penn. Jasně, tenhle film je frontální útok, přímo ofenziva na city diváků a jejich slzné kanálky. Možná od začátku poněkud vykalkulované, ale záměr se zdařil. Pennovi výborně sekundovali Dakota Fanning, Michelle Pfeiffer a jeho retardovaní kámoši. (25.11.2014)

Prvýkrát ma Sam a jeho modrooká rozkošná dcéra dostali na plnej čiare, zasiahli ma v pravom čase presne na sekundu. A tak som druhú polku filmu prerevala originál ako malé decko. Tak ako plačú 7-ročné deti alebo možno tak ako ich otcovia,ktorí sa mentálne zastavili na ich úrovni. Dnes (po dvoch rokoch) považujem tento film stále za veľmi silný. Aj keď v ňom cítiť USA, aj keď je to citová vydieračka...niektorým filmom som ochotná odpustiť chybyčky a nechať sa vydierať. Ak ma vydiera perfektná trojka ako Penn, Pfeiffer a Fanning, tak pokojne. Druhýkrát videné počas Challenge Tour Special - Filmový lov. (03.07.2013)

Na film jsem se vážně těšila a nakonec to dopadlo tak, že mi trvalo celé odpoledne jej dokoukat. Rozhodně se jedná o nadprůměrný kousek, ale přeci jen jsem podobných filmů už viděla dost a tady mě zážitek a dojetí vážně minulo. Sean Penn se mi ve své roli nelíbil a přestože to nerada přiznávám, jeho postava mi skutečně brnkala na nervy. Malá Dakota zde ještě neuměla vůbec hrát, v každém jejím výrazu jsem prostě viděla, že to hraje, že to skutečně necítí. Ale co chtít od sedmileté holčičky..Michelle Pfeiffer však byla naprosto výborná. Ale na větší hodnocení to u mně nestačí. Možná někdy jindy, v jiné náladě..... (31.10.2012)

Samova právnička zanedbávající kvůli kariéře svého syna však znamená už vyložené klišé, byť je ve spolehlivém podání Michelle Pfeifferové mile potrhlá a kouzelně zhnusená, kdykoli se od retardovaného klienta štítivě odtahuje. Dle pravidel bylo samozřejmě nutné najít dvě bytosti z rozdílných planet - aby pak z jejich střetu vytryskl humor a vzájemné obohacování. Humoru se daří líp a groteskní tón přináší i k soudu, když Sam, vznětlivý jako dítě, při každé formální námitce tahá advokátku za rukáv: „Asi máte přestat!“ Podobně vyskakují i jeho postižení přátelé: „Pozor na pusu, ta paní si všecko píše!“ Ale soud je jen epickým obalem pro Samovu osobnost, kterou Penn úžasně kreslí ve zlomcích každodennosti. Pečlivě rovná sáčky s cukrem podle barev a hrnky podle oušek v bistru, kde pracuje; pečlivě krmí dítě poté, co jeho matka uteče hned po porodu, a časový rozvrh dodržuje, jak mu poradili, podle televizních programů. Když dcerka začne klást zvídavá dětská „proč“, odpovídá stejně dětinsky, a je-li postaven před složitější problém, pomáhá si příměry z osudů Beatles. Vzbuzuje soucítění, ale ne soucit, něhu, ale ne útrpnost. Na známé půdě si poradí, ač třeba při placení počítá nekonečně dlouho, o ulici dál je už ztracen. Omezí to výchovu dítěte, jež musí převzít vůdčí roli? (16.06.2020)

Velmi solidní dílko. Sean Penn si sice při přípravě na roli popletl ústav, v němž okoukával grimasy, neboť spíše než mentálně ochuzený vypadá chvílemi buď jako aplikátor heroinu v absťáku, nebo jako vegan, snažící se rozehnat úpornou zácpu, ovšem snaha se počítá a nebylo jí málo! Mišelka je standartně k olíznutí a ta malá holka děsivá tak, jak to máme rádi. Jsem dojat natolik, až spouštím slzu, která se na mém převislém spodním rtu elegantně pojí s již dříve vyběhnuvším nudlanem. A za hospodské dýchánky lobotomiků, tolik připomínající kalbičky mé staré party, přihazuji čtvrtou Rudou hvězdu, ať nežeru. (09.11.2012)