Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Je mnoho ľudí, ktorí Věru Chytilovú považujú za výnimočnú umelkyňu. Ja tento ich názor rešpektujem, ale rozhodne ho s nimi nezdieľam. Mne sa jej tvorba nikdy nepáčila. Pre mňa to vždy bola šialená feministická ježibaba, ktorá točí samé absurdné sračky. V roku 1979 zrežírovala film "Panelstory alebo Ako sa rodí sídlisko". Nemá to ani hlavu, ani pätu. Kombinácia profesionálnych hercov a otrasných nehercov je nesmierne rušivá. Kamera, scenár, strih, hudba, réžia všetko to stojí za hovno. * (18.06.2018)

Vivat socialistický urbanizmus a jedna z jeho najsilnejších zbraní - prefabrikát. Za čias minulých zakázaný film, dnes už viac menej dokumentárna záležitosť a spomienka na začiatky budovania králikární, v ktorých si väčšina z nás "veselo" nažíva dodnes. Ja sám mám ešte v živej pamäti zvuk nedelného vyklepávania rezňov nesúci sa celým panelákom, v každej obývačke rovnaká obývačková stena a čierno biele televízory s polomerom vešteckej gule, domovníkove schôdze a spoločné sobotné brigády na skrášlenie okolia toho "nášho" paneláku. (28.02.2009)

Chytilová chtěla natočit jízlivý obraz nesnesitelného prostředí, výsledkem je svým způsobem cenná a v mnohém určitě pravdivá dobová výpověď, ale naneštěstí taky (téměř) nesnesitelný film, jenž působí dojmem, že kameraman byl na place často hodně opilý a střihač možná i nesvéprávný, vzhledem k tomu, jak je "děj" útržkovitý a značně chaotický (každopádně však divácky až vzácně nevstřícný). A pro téměř všechny postavy platí, že jsou nesympatické, v horším případě rovnou otravné (byť to byl bezpochyby záměr). 60 % (30.01.2019)

Příběhy obyčejných lidí odehrávající se "na prknech" staveniště sídliště let sedmdesátých působí trochu rozpačitě. Tatam je poetika Chytilové rannějších filmů. Rozpaky nebudí umná kamera nebo vkusný zvuk, ale samotný obsah. V podivném kontrastu jsou neustále vyhrocené konflikty postav s klimatem, ve kterém žijí - dobou vysoké podpory sociální a rodinné politiky, kdy je vše od státu, či za babku (případně pětistovku) dostupné a životní úroveň socialistických občanů má tendenci spíše stoupající. A že by je po té, co obdrží nový byt, snad přiváděly do varu obligátní technické nedostatky se mi prostě nechce uvěřit. Navíc člověka, jenž by po souboji se svým svědomím tímto "komfortem" pohrdal ve filmu nenaleznete. Neustálé hádky a boje, vygradované do těžko uvěřitelných šíří připomíná tímto pověstnou rodinu Homolkových - přerušené jen lehkým filozofováním seriálové hvězdy Jiřího Kokeše (Jiří Kodet) - jen na chvíli. Chytilová snad jimi nechce diváka bavit, neboť přehnaně bizarní snůška všeho negativního v lidech (a to nejen té doby) mu brzy úsměv zmrazí, po chvíli odejme nadobro a nakonec věřím, že bude i nesnesitelně protivná. Slušná hudba a všeprostupující industriální hlahol výstavby často graduje scény, ve kterých se právě mnoho neděje, zároveň příjemně lapidárně působí v dramaticky vyhrocených scénách, kde naopak zvolní. Výsledkem je pocit z kompaktního a květnatého filmu, který nemá slabého místa, po sto minutách filmu však ani místa silně dramatického, postrádající vrchol. Víc jsem si z filmu bohužel neodnesl. (03.05.2005)

Již jsem konečně pochopila, v čem je zakopaný pes. V případě Věry Chytilové je pes zakopaný v jejím naturelu, čili laicky řečeno povaze. A ta povaha je jednoduše chaotická, cholerická a impulsivní, navíc s přáním odlišit se a šokovat, které je skoro až samoúčelné. Obrázek - blik, hudba - vrz, kamera - vžik, myšlenka - frr. Shadwell má pravdu - přes studium a činnost na FAMU Chytilová zůstala ryzí diletantkou - hlavně v režisérské sebedisciplíně, to jest zřejmě je důležitější natočit scénu "neotřele", než se té scéně náležitě věnovat. Výsledkem je pokaždé něco, co vypadá jako hra těch největších ochotníků-amatérů a to platí i pro uznávané profesionální herce. Chytilová i z nich dokáže udělat školní besídku. A to vše se vydává za „moderní naraci“, "autorský rukopis" a "sociální satiru". I Trier je zdánlivě podobný, přesto to jsou nebe a dudy. ___ Závěr pro mne - dobrých filmů a režisérů je hodně a času zas není tolik, abych ho ztrácela koukáním na to, co se mi ani vyprávěčsky, ani esteticky nelíbí. (31.05.2011)