Perličky na dně

Před zakoupením DVD jsem si pročetl vaše komentáře, které mě velmi nalákaly ke koupi. Hned po první povídce má radost přešla ve velký smutek, ba dokonce i skoro v pláč. Ještě že mě DVD vyšlo jen na 44 Kč. Nakonec říkám, že koupit si místo toho pořádnou bagetu, udělal bych mnohem lépe a nemusel se tady rozčilovat. Tento povídkový film, který natočila v 60. letech začínající režisérská generace podle povídek Bohumila Hrabala mě velmi zklamal a je mi hodně líto, že si to myslím jenom já. Doufám od nějaké dobré duše v brzké vysvětlení. Čekal jsem, že každá z povídek bude mít nějaký alespoň trochu promyšlený děj. Jedná se o příběhy, které se nám snaží ukázat tragickou existenci lidských osobností. Režiséři zvolili neherce. To by ani tak nevadilo, protože i když by zde hráli nějaké známější tváře, tak výsledek bude stejný. Mám DVD, ktéré obsahuje 5 filmových příběhů + 2 bonusové. Ty měly být součástí Perliček na dně, ale nakonec byly uvedeny samostatně. Jedná se o povídky: Fádní odpoledne (režie Ivan Passer) a Sběrné surovosti (režie Juraj Herz). Ta je ze všech příběhů nejdelší (30 min.). Moje hodnocení jenotlivých povídek. Smrt pana Baltazara (*), Podvodníci (*), Dům radosti (odpad), Automat Svět (*), Romance (**!, ale blíží se ke třem, ale to jen díky jediné známější tváři v povídkách Ivanu Vyskočilovi. Svádí ho zde cikánka. A ty dvě bonusové: Fádní odpoledne (*), Sběrné surovosti (odpad, ale to jen kvůli její délce 30 min., jinak bych dal *). Moje hodnocení berte prosím s rozvahou. Je mi 23 let a i to někdy může ovlivnit pohled člověka na film. Uznávám, že starší generaci se to může líbit. Já sám si můžu tlouct hlavou o stůl, jelikož jsem ztratil 2 a půl hodiny z mého drahoceného času. A jak se říká, že čas jsou peníze, tak tady to platí dvojnásob. Tímto komentářem jsem vyčerpal veškerou svoji slovní zásobu, tak prosím někoho ať mi napíše jeho názor na moje, ne moc dobré hodnocení. (28.08.2008)

Bože můj, kam se z českého filmu vytratilo to hledačství, poezie bez alibistického křenění, snaha (a schopnost) vyjádřit nehmatatelné? — Menzel na úvod po svém způsobu vymaluje autentickou atmosféru motocyklových závodů, ještě trochu neobratně, zato bez rutiny; Němec, i když jeho povídka z celé pětice nejvíc evokuje školní cvičení, skromnými prostředky mrazivě připomene pomíjivost člověčího života a pointu podá s příjemnou lehkostí. Od Schorma dál už je to čirá radost a úžas (on a paradoxně taky rebelka Chytilová podle mě postihli skutečného hrabalovského ducha nejvěrněji, Jireš si sice jede hodně po svém, ale u něj zas člověk výská nadšením nad lehkostí vyprávění, jakoby šmrncnutou Francií, v dokonalém souladu s polodětskou hravostí minipříběhu, ve kterém se cikánský a gádžovský svět potkávají bez umělých předsudků a fóbií). — Všech pět spolužáků pracuje s předlohami jako s živým materiálem, každý se jinak vyrovnává s jejich přerývaností a vrstevnatostí. Výsledky jsou pro mě mnohem zajímavější než cokoli, co se kolem Hrabala událo později, kdy pole ovládl Menzel se svým divácky vstřícným narovnáváním, uhlazováním, zjednodušováním. Abychom si rozuměli – některé pozdější kousky Menzelovi vyšly skvěle; Perličky na dně ovšem ukazují, co všechno se z původních próz dalo dostat, když se vzaly do ruky jinak. A myslím, že je v nich zatraceně dobře znát, že v té době český film začínal skutečně komunikovat se světovým a měl mu co říct, se samozřejmou hrdostí, bez mindráků. (23.06.2012)

Smrt pana Baltazara (****) nezapře Menzelův rukopis. Je hrabalovsky hravá, zachovává styl autorových dialogů, nabízí zajímavé střihové sekvence a zavádí pojem filmového pábitelství. Slovo "filmového" je velmi důležité: Menzel jako největší adaptátor mistra Hrabala. Svými snímky určil estetiku převodu onoho "pábitelství" na stříbrné plátno. Jakýkoli jiný pohled bude, domnívám se, odsouzen k odvržení jako nevěrný (nebo nevěrohodný?). Scénami s motocyklisty v zákrutách dráhy jasně předznamenává lyrické pasáže svých dalších filmových převodů. I Němcovi Podvodníci (****) korespondují s budoucím autorským stylem, který je oproti jeho souputníkům mnohem drsnější a komornější, zaměřený na postavy. Dokonce i při práci s Hrabalovými lehkonohými dialogy, dokázal vytěžit dřeň lidské bolesti stárnutí a blížící se smrti. Dům radosti (****) je asi nejdivočejší povídkou, která se zřejmým způsobem odchyluje jak od Hrabalových dialogů, tak i stylově od ostatních snímků Perliček. Šílené a místy velmi vtipné. Ukazují se tu také limity využívání neherců, které zpopularizoval neorealismus, a sice že pokud je chceme využít, musí jim být alespoň rozumět, když mluví. Chytilová se v Automatu svět (****) projevila především jako experimentátorka a důsledná popiratelka tradičního způsobu vizuálního vyprávění složeného ze záběrů a protizáběrů, důrazu na nosné postavy vyprávění a synchronizace dialogu se záběrem na mluvčího. U této povídky je mimochodem velmi zajímavé srovnání s autobiografickou novelou (a její adaptací) Něžný barbar. Jako předobraz hlavního hrdiny poznáváme bezpečně Vladimíra Boudníka. A konečně, Jirešova Romance (****) je asi nejlepším zachycením hrabalovské poetiky z celého cyklu a to nejen v rovině motivické, ale hlavně v dialozích. V podstatě, kdybych neměl dopředu žádné informace, neváhal bych ani chvíli a za autora označil Menzela. Jedná se taky asi o jediný "normální" příspěvek do jinak velmi nediváckého povídkového filmu. Nediváckost však rozhodně není míněna jako výtka. Naopak, Perličky skvěle shrnují dravost a chuť převrátit kinematografii vzhůru nohama, která byla blízká celé generaci nové vlny. Avantgardisté počátku minulého století byly toho názoru, že umění je třeba zapálit a nechat shořet do základů, aby bylo možné postavit nové. Což je vůle, která současné generaci filmařů chybí. (15.10.2010)

Zajímavé, ale nic převratného. Z celého cyklu docela průměrně zpracovaných a dost depresivních povídek vystupuje Dům radosti od Evalda Schorma, ve kterém je natočen velmi originálním způsobem příběh dvou postaviček s "uměleckými" sklony. Výbornou atmosféru povídky je možné popsat jako mysticky napínavou. Docela mě také zaujala poslední povídka Romance od Jaromíra Jireše, ale spíše než svojí kvalitou, tak svojí úžasnou nekorektností. (22.09.2010)

K dílu Bohumila Hrabala jsem si nikdy nenašla cestu. Ani jeho zfilmované knihy se u mě nezařadily mezi oblíbené filmy, byť byly celkem oceňované. U Perliček se mi moc nepozdává výběr samotných povídek, kvalita zpracování je různá, některé jsou slabší, některé lepší. Hrabalovská poetika tu cítit jde, ale ona zkrátka není pro mě. Myslím, že všichni režiséři, a že to jsou jména v české kinematografii významná, natočili mnohem lepší snímky. (03.04.2012)