Perličky na dně

Popravdě řečeno, o něco větší zklamání než jsem čekal. Smrt pana Baltazara je totální nuda (alespoň ten Menzelův cyklista nebyl tak špatný), Podvodníci jsou též nudní, ale ještě více smutní, Dům radosti se vám nejdříve pokusí rozmlátit ušní bubínky hlasitými varhany a pak nabídne souboj o protivnější pár (Matka, syn X duo pojišťováků) - viděl bych to na remízu, Automat svět vás zkouší nejdříve uspat a pak zaútočí v podobě trhlé nevěsty a milovníka stromků a nakonec Romance, která se jako jediná dokáže kvalitou přiblížit průměru a navíc nabídne Vyskočila v roli naivního floutka, který si chtěl jen levně užít s cikánkou a najednou skoro plánuje svatbu. Dohromady mi to dává hodně slabé 2* a raději dělám, že jsem zapomněl jména režisérů, kteří mě docela zklamali. Ohromným paradoxem je, že Fádní odpoledne a Sběrné surovosti, které nebyly zařazeny, ale na DVD se v podobě bonusů nacházejí, jsou mnohem stravitelnější a Perličkám na dně by po přidání zvedly kvalitu, avšak nestalo se tak. (27.07.2012)

Videl som iba prvé 4 poviedky, ale urobím výnimku a ohodnotím prvý krát aj film, ktorý som nevidel celý. Pokiaľ sa mi najviac páčila zrovna Schormova poviedka, tak je to znamená, že to nie je ako celok pre mňa to pravé. Každá poviedka má svoj zmysel, ale žiadna nie je natoľko vypointovaná, aby ma chytila za srdce. Nálepka česká nová vlna automaticky neznamená hlboký art, v tomto prípade sa jedná skôr o taký sympatický pokus urobiť niečo originálne a nebyť klasicky "čechíčkarský", ako sme zvyknutí z mnohých ďalších filmov. Nuž, niektoré dná sú tak hlboko, že perličky, ktoré tam ležia, iba vidím matne sa lesknúť, ale vybrať ich nedokážem. (12.09.2013)

Postřižiny, Skřivánci na niti a Slavnosti sněženek prokazují, že Hrabala je nejlépe točit civilně, nechat ho promlouvat pouze skrze dialogy, bez pokusů o pseudoumělecké pábitelské scény ála Kachyňa. V těchto povídkách se bohužel takových sekvencí nachází přehršle, takže jsou děsně natahované a nudné, s výjimkou té poslední, která také patří k jasně nejlepším. Kdyby nebylo úděsné hudby, tanečků stařečka s nožem a zpomalených automobilových bouraček, nejvíc by se mně líbil ten jediný barevný příběh od Schorma. Zato u druhého příběhu pravidelně usínám, takže ten dost dobře hodnotit nemůžu. (24.02.2013)

Smrt pana Baltazara (****) nezapře Menzelův rukopis. Je hrabalovsky hravá, zachovává styl autorových dialogů, nabízí zajímavé střihové sekvence a zavádí pojem filmového pábitelství. Slovo "filmového" je velmi důležité: Menzel jako největší adaptátor mistra Hrabala. Svými snímky určil estetiku převodu onoho "pábitelství" na stříbrné plátno. Jakýkoli jiný pohled bude, domnívám se, odsouzen k odvržení jako nevěrný (nebo nevěrohodný?). Scénami s motocyklisty v zákrutách dráhy jasně předznamenává lyrické pasáže svých dalších filmových převodů. I Němcovi Podvodníci (****) korespondují s budoucím autorským stylem, který je oproti jeho souputníkům mnohem drsnější a komornější, zaměřený na postavy. Dokonce i při práci s Hrabalovými lehkonohými dialogy, dokázal vytěžit dřeň lidské bolesti stárnutí a blížící se smrti. Dům radosti (****) je asi nejdivočejší povídkou, která se zřejmým způsobem odchyluje jak od Hrabalových dialogů, tak i stylově od ostatních snímků Perliček. Šílené a místy velmi vtipné. Ukazují se tu také limity využívání neherců, které zpopularizoval neorealismus, a sice že pokud je chceme využít, musí jim být alespoň rozumět, když mluví. Chytilová se v Automatu svět (****) projevila především jako experimentátorka a důsledná popiratelka tradičního způsobu vizuálního vyprávění složeného ze záběrů a protizáběrů, důrazu na nosné postavy vyprávění a synchronizace dialogu se záběrem na mluvčího. U této povídky je mimochodem velmi zajímavé srovnání s autobiografickou novelou (a její adaptací) Něžný barbar. Jako předobraz hlavního hrdiny poznáváme bezpečně Vladimíra Boudníka. A konečně, Jirešova Romance (****) je asi nejlepším zachycením hrabalovské poetiky z celého cyklu a to nejen v rovině motivické, ale hlavně v dialozích. V podstatě, kdybych neměl dopředu žádné informace, neváhal bych ani chvíli a za autora označil Menzela. Jedná se taky asi o jediný "normální" příspěvek do jinak velmi nediváckého povídkového filmu. Nediváckost však rozhodně není míněna jako výtka. Naopak, Perličky skvěle shrnují dravost a chuť převrátit kinematografii vzhůru nohama, která byla blízká celé generaci nové vlny. Avantgardisté počátku minulého století byly toho názoru, že umění je třeba zapálit a nechat shořet do základů, aby bylo možné postavit nové. Což je vůle, která současné generaci filmařů chybí. (15.10.2010)

Pět režisérů (ke kterým bych snad přidal šestého, Ivana Passera, s kraťasem Fádní odpoledne) se sešlo, aby zfilmovali Hrabalovy povídky. Jedná se veskrze o známá jména jako Menzel, Chytilová či Němec. Z každé povídky jde cítit Hrabalův rukopis. Celý film je černobílý, výjimkou je pouze Schormovo zpracování Domu radosti, které je v barvě. Jednotlivé příběhy jsou dosti odlišné, ať už kvalitativně či tématicky, ale rozhodně jsou do jednoho Hrabalovsky úsměvné. (30.04.2007)